Smíření

 

Článek o tom, jak jsem se smiřovala (nebo se stále smiřuji) s tím, že mám schizofrenii. Každý to prožívá jinak. Toto je moje životní zkušenost. Moje cesta.

Moje paní psycholožka mi řekla, že podle ní jsem měla sklony k psychóze už dávno před tím, než mi ji opravdu diagnostikovali. (Psychóza - bludy a halucinace.) I v mé propouštěcí zprávě z dětské psychiatrie (když mi bylo 14 let), kde jsem byla kvůli úzkostně depresivní poruše.. je napsáno: "zvažován i možný rozvoj psychotického onemocnění".

První velká ataka s halucinacemi a bludy přišla v 18 letech - v maturitním ročníku v lednu. To byly stavy, kdy jsem měla blud o nějaké tajné vesnici, bála jsem se konce světa, např. jsem viděla plazmatickou duhu, obrys zloducha na mé posteli a mnoho dalšího. Předávkovala jsem se léky a byla opět hospitalizovaná. Byly to náročné týdny, měsíce, ale odmaturovat jsem zvládla. Když jsem se z toho oklepala, brala jsem to s nadhledem, věřila jsem, že to byla první a poslední psychotická ataka (někdy to tak je). Ale nebyla. Jak jsem k tomu pak přistupovala?

"Nenávidím svět. Pro tenhle svět se nehodím. Měla jsem se zabít už dávno, už na gymplu. Dřív, než bych prožila to trápení na psychiatrii. Třeba by vyvěsili černou vlajku a na moji lavici by možná... možná... donesli nějakou tu kytku..."

Jak se říká, po každé bouřce vyjde slunce. Po krizi vždycky přišlo zlepšení. Když jsem však byla hospitalizovaná několikrát krátce za sebou (v léčebně, kde jsem to nesnášela - pak jinde na psychiatrii to bylo lepší), ztrácela jsem naději na úplné vyléčení. Vztek jsem pak obracela proti sobě.

"Prohrávám. Jsem v bažině a pomalu klesám. Nekřičím, nevolám o pomoc. Jen tiše vzlykám. Co jsem v životě dokázala? Proč mě mají lidi (rodina) rádi? Třeba nemají, ale nepřiznají to.

Prohra. Trest. Beznaděj. Zmatenost. Bolest. Nicka. Nula. Troska. Zbabělost. Bojácnost. Strach. Úzkost. Tohle teď pořád cítím."

V nemocnici jsem stěhovala nábytek, volala na policii, viděla jsem duchy. Brečela jsem. Injekce na uklidnění, kurtování k posteli. Cítila jsem, že po každé atace jsem slabší a slabší. Rodiče a brácha mě jezdili co nejčastěji navštěvovat a byli zoufalí.

"Můžu tě políbit?" A ten jeho nesmělý úsměv.

Nechci. Ale neřeknu to nahlas, a tak se trochu skloní a políbí mě. A já jen myslím na to, že jsem měla vyplivnout tu blbou žvýkačku.

Obejmi mě, vezmeme foťák a budeme jako že ukazovat lidem, jak se máme rádi. Pak mě zase zavřou do nemocnice, ty budeš chtít přijet a já napíšu jen: radši nejezdi. Proč, ty se stydíš? Nestydím. Ale nemám na tebe náladu, chápeš? Nemám čas někoho milovat. Teď se snažím prostě jenom přežít!"

Pauzy mezi psychotickými atakami se však konečně začaly prodlužovat. Už mi nepřipadalo, že jsem snad v nemocnici víc než doma. Nejspíš i díky "elektrošokům". A s lékaři v nemocnici a mým novým psychiatrem jsme namixovali léky tak, aby jakž takž zabíraly a udržovaly mě v realitě. Ale někdy jsem stále trpěla depresemi.

"Mám pocit, že můj život nemá smysl. Že mě do budoucna nic hezkého nečeká. Že se nic nezmění, nepřestanu brát léky, že všichni zestárneme a já budu opravdu opuštěná. Úspěšní bráchové... a já? Já jsem jako dcera zklamala."

Ataky sice přicházely, ale slabší. Několikrát jsme s psychiatrem zkoušeli snížit či úplně vysadit některé léky. 

"Jestli zvládneme vysadit i ten Clozapin, znamená to, Teri, že jsi dobrá," usmívá se na mě psychiatr. Bohužel. Nejsem dobrá."

"Kdysi mi ufouni dali do hlavy čip, aby mohli zjistit něco o lidech. Výzkum už skončil, ale čip tam zůstal. Někdo se na něj bohužel napojil a teď mi vysílá do hlavy cizí myšlenky a obrazy, které jsou hrozné. Obrazy. Stíny. Zloduchové. Nahé postavy. Krev."

A tak jsme s panem doktorem sem tam ubrali, sem tam zase přidali. Je toho více, ale jeden z bludů, který se mi poslední roky pořád vrací je ten, že mám v bytě kamery, že mi ufouni dali do hlavy čip a že mi někdo čte myšlenky. Úzkosti, paranoia. Když ubereme léky a toto přijde, znamená to, že musíme zase přidat, aby se to nerozjelo do velkých rozměrů, kdy se přidávají další a další bludy a začínají se objevovat halucinace. To bych musela opět do nemocnice. 

Vlastně je to takhle doteď. Ubíráme a zase přidáváme... Momentálně jsme hodně pomalu vyměnili Clozapin za modernější Reagilu. Jestli se bludy začnou zase objevovat, budeme se možná muset ke Clozapinu vrátit, ale to se doufám nestane. Chci se ho konečně nadobro zbavit (je hodně tlumivý a přibírá se po něm).
Dědeček brblal, že beru tolik léků, že co na to říká můj žaludek a moje játra... no co se dá dělat. Ale po odběrech krve mi pan primář na neurologii řekl, že játra mám naprosto v pořádku.

Naposledy jsem byla na psychiatrii v dubnu/květnu minulého roku. Ale díkybohu jsem neměla bludy ani halucinace. Jela jsem tam kvůli takovému nějakému "duševnímu diskomfortu" a upravovali mi léky. Měla jsem úzkosti (a lehčí depresi.) Ale to zase odeznělo.

Ještě někdy teď v lednu (myslím) jsem u psychiatra naříkala, že mi někdo může kdykoliv "odklopit" lebku a dívat se mi do mozku na mé myšlenky. Že nemám žádné soukromí.

"Furt úzkost. Někdo, možná nějaká nadpřirozená bytost, mi může kdykoliv otevřít lebku a číst moje myšlenky. Přechody do jiných dimenzí, aniž bych si to přála. Cestování v čase, které neovládám..."

Včasné zvýšení medikace ale vedlo celkem rychle k úlevě.

Samozřejmě. Když zase přijde velká ataka, jsem zoufalá. Naštvaná na sebe, naštvaná na svět. Ale pak to odejde a já opět cítím, že je skvělé žít a že život je dar! Každý má výkyvy a každý má nějaké trápení. Já mám tohle...

Nejsem vyléčená. Ale jsem s tím smířená. Smířená se svou nemocí. Protože nám do života bylo naloženo jen tolik, kolik zvládneme. Kdysi jsem se po dalších a dalších atakách cítila slabší a slabší. Teď cítím, že jsem silnější!

Ať už přijde cokoliv, vím, že to překonám. I proto, že mám skvělou rodinu a skvělý tým odborníků, kteří mi pomáhají.

A vám přeji, abyste taky překonali všechny překážky, které se objeví ve vašem životě. A abyste byli šťastní.