Putování schizofreničky

 Připravila jsem si pro vás článek o tom, jak může vypadat hospitalizace na psychiatrii. Je to výtažek z mého deníku. Jak je v názvu, je to takové putování schizofreničky po odděleních. Některá jsou hrozná, jak z minulého století, některá jsou lepší. Je to jedna z mnoha hospitalizací, které jsem zažila.

K napsání tohoto článku mě tak trochu přivedl sen, který jsem měla nedávno. Byla jsem zase někde na psychiatrii a povídal si se mnou pan doktor, který mě pořád ujišťoval a přesvědčoval, že mám halucinace a já se tomu bránila. Bylo to dost nepříjemné a nějak se mi ta vzpomínka na divný sen pořád vrací...

Jedeme sanitkou, možná hodinu, možná dvě. Je ticho, nikdo nic neříká. Nechci tam... Saniťáci mi pomáhají s věcmi, jdeme na příjem.

Doktorka mi položí pár otázek.

"Kam ji budeš dávat?" zeptá se sestřička.

"No na V," odpovídá doktorka a mně se zježí vlasy a v hlavě mi hned vyvstane vzpomínka. Byla jsem ještě na dětském, šly jsme se sestřičkou na procházku po areálu nemocnice a někdo se zeptal:

"Kdo se léči na V?"

"To si nepřejete ani vidět, tam jsou ty nejhorší případy," odpoví sestřička.

No do prdele.

A tak putuju na V. Vezmou mi všechny věci. Musím se před nimi vysvléct donaha a vzít si nemocniční pyžamo. Vpouštějí mě na chodbu, kde některé pacientky postávají a koukají do neznáma, některé sedí na zemi a mumlají si pro sebe něco. Některé si mě prohlíží. Sednu si na zem a zadržuji pláč. Po chvíli si mě k sobě volá doktor a povídá se se mnou. Popisuju mu svoje halucinace a bludy posledních dnů. Teď už si na to ale nevzpomínám. Možná je to tak lepší. Lepší zapomenout.

Na V naštěstí zůstávám jen dvě noci (myslím), protože uznají, že to není úplně tak vážné. X ale taky není žádná výhra. Je to taky uzavřená stanice. Všechno ponuré, chladná a temná nemocniční chodba... Věci v šatně v malých skříňkách. V pokojích jen postele, tolik, kolik se jich tam vleze. Přes den jsou zamčené, aby pacientky nemohly spát (po lécích jsme hrozně unavené). Otevírají se jen na chvíli po obědě.
Akorát v jídelně je trochu sluníčka a společenská místnost vypadá celkem hezky. Chodím se tam koukat na televizi, ale moc se na to nedokážu soustředit a trochu v křesle podřimuju. Léky mě hodně tlumí.
Personál se k nám chová jako k dětem nebo snad možná i jako k trestancům. Dávají nám najevo, že v hierarchickém žebříčku jsou oni výše. My jsme jen "bláznivá děvčata". A nějaká důstojnost a soukromí? Noooo... Už můžeme nosit svoje oblečení, ale večer se všechny vysvlečeme a jsme hromadně nahnány do sprch. Když máte štěstí, teče aspoň trochu teplá voda.

A jak se užívají léky? Když zavolají vaše jméno, jdete k sestřice, která vám podá kelímek s pilulkami. Vy musíte při převzetí říct (například): "Tereza XXX, ročník XX, stolice byla, menzes ne."

Jo, jen ať všichni vědí, jestli jste byli ten den na velké a tak dále... Pak ten zázrak spolknete a vypláznete jazyk, jako že jste ty léky fakt spolknuli.

"Už je mi dobře, nemám žádné halucinace a ráda bych se s vámi domluvila na tom, že pojedu domů," vybalím to po pár dnech odvážně na primářské vizitě. Doktorka zvedne obočí. "Slečno Terezo, to nejde tak rychle... Pošleme vás ještě na další, otevřené oddělení, abychom viděli, jak fungujete."

Tam je přemlouvám, abych mě propustili v pátek a držím se toho jako klíště.

Přesunuji se na Y, otevřené oddělení, kde jsou moc milé sestřičky i další personál. A uf... zbývá několik posledních dnů do propuštění. Toto oddělení se mi líbí. Sice neútulné, temné pokoje třeba se šesti lůžky na jednom malém pokoji, ale bohatý program, ani se nestíhám zúčastnit všeho, čeho bych chtěla. Aktivity jsou dobrovolné, snažím se jich stíhat co nejvíc. Dílny, kde šiju srdíčka. Zpěv, hry v tělocvičně, relaxace, vycházky...

Jednou je na programu jóga, jsem na ni zvědavá, tak tam jdu. Na lekci, kterou vede mladý, sympatický doktor, dorazím jen já a jeden pán, tak je to takové komorní. S jógou moc zkušenosti nemám, ale tohle se mi líbilo.

No a dnes... dnes jsem po ranní rozcvičce, snídani, vizitě a polknutí léků seděla venku před oddělením na lavičce na sluníčku a s taškami čekala, kdy uvidím svého tatínka, který pro mě měl přijet. Už z dálky jsme na sebe mávali.

Po cestě domů jsme se ještě stavili do obchodu, a pak už jsem se jen neskutečně těšila na rodinu a svoje pejsátko. Tristánek mě samozřejmě velice radostně přivítal. Teď, když ťukám do klávesnice, leží v klubíčku vedle mě.

Vzpomínky mám trochu pomotané, takže se za to omlouvám. Paměť mám bohužel narušenou. Jak jsem psala... Možná je lepší to zapomenout...

Je to jedna z kratších hospitalizací. Poprvé na dospěláckém jsem byla 6 týdnů, jestli si to dobře pamatuju a vím, že to bylo přes Vánoce. Na Štědrý den doma, ale na Silvestra a Nový rok jsme museli být v léčebně. Bylo mi z toho fakt smutno.
Tady vidíte, jak velké jsou rozdíly mezi odděleními. Nikomu bych nepřála žádná uzavřená oddělení zažít.. Momentálně nejradši jezdím do jedné nemocnice na psychiatrické oddělení, kde mají hezky zařízené třílůžkové pokoje (s vlastním sociálním zařízením), je to příjemné prostředí, bohužel kvůli pojišťovně tam můžete být maximálně jen tři týdny. (Myslím, že jsem zde dávala článek s fotkami.)

Ta hezká nemocnice je i místo, kde jsem byla už celkem mnohokrát na ECT (elektrošocích). Přistupuje se k nim v případě, že ani léky moc nezabírají. Docela brzy se člověku uleví. Ale nikam jinam bych na ně nešla. Tady jim věřím, že je to fakt profesionální. Naposledy jsem tam byla na přelomu dubna/května minulého roku (ale bez elektrošoků, jen s úzkostmi na úpravu léků).. Snad to dlouho nebudu zase potřebovat! Nejlépe kdybych už nikdy žádnou psychotickou ataku neprodělala... Ale moc tomu nevěřím :-/ Moje cesta bude ještě dlouhá a trnitá. Ale já jsem s tím smířená. Všechno to zvládnu!

Pro dnešek končím.

Mějte se krásně :)