Byla to má kamarádka

 Anorexie byla má kamarádka. Říká vám, že z vás bude lepší člověk, když budete hubené. Že se budete moct mít více rády. Že vás okolí bude obdivovat, že budete mít větší cenu. Anorexie to myslí dobře. Ale je to lež. Článek je o mé cestě...

Jako malá jsem byla úplně normální hubená holčička. Asi v 9 letech jsem se začala zakulacovat. Na obědy ve školní jídelně jsem chodila se svojí oblíbenou partičkou. Jednou jsem si musela během oběda odskočit na záchod, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že spolužáci jsou pryč. Odnesli mi tác s jídlem a nechali mi na stole jen zeleninový salát. Tehdy jsem si asi poprvé opravdu uvědomila vztah jídlo - postava.

Dospívala jsem rychleji. V baletním kroužku jsem byla najednou o půl hlavy až o hlavu vyšší než ostatní holčičky a vypadala oproti nim i mohutněji. Jednou nás učitelka na koberci učila nějaký nový cvik. Nešlo mi to, nechápala jsem, jak mám cvik udělat.

"Víš, proč ti to nejde?" vykřikla učitelka.

"Protože jsem tlustá," řekla jsem tiše a chtělo se mi brečet.

Učitelka se zarazila a chvíli se na mě dívala. "Ne," odpověděla nakonec. "Protože se málo snažíš." No jasně!

Balet jsem pak vzdala. Připadala jsem si jako neohrabaný pštros mezi roztomilými kuřátky.

Potom jsem se ještě vytáhla a najednou jsem byla hubená. Ale bála jsem se, že budu zase tlustá, a tak jsem se v jídle hlídala. Ve 14 letech jsem se ocitla na psychiatrii na dětském kvůli úzkostně-depresivní poruše. Moje váha byla na hranici normální váhy a podváhy. Dostala jsem léky, které kromě jiného podporovaly chuť k jídlu. Přibrala jsem a byla z toho nešťastná, sice jsem se občas přejídala, ale pořád jsem měla normální váhu.

V 16 letech jsem se do toho  fakt "opřela" a začala jsem hubnout. Postupně jsem z jídelníčku vyškrtávala další a další jídla. Objevila jsem vychrtlou blonďatou kamarádku, která mi radila, jak jíst a cvičit a hodně jsem si s ní třeba i jen tak povídala, když jsem byla sama. Říkala jsem jí Princezna. Znáte Twiggy? Byla jí hodně podobná.

Lidi si všímali, jak jsem zhubla. Jednou jsem přišla do třídy a spolužačka v první lavici se naklonila k druhé a potichu jí řekla (ale já jsem to slyšela): "Ona je tak moc hubená..." Všechny takové situace mi samozřejmě dělaly dobře a podporovalo to moji snahu o ztrátu váhy. Taky jsem si vedla blog, kde jsem přidávala jídelníčky, váhu, míry a fotky. Jak psala "Neznámá" v jednom komentáři - Bylo to takové temné období. (Ale nebyla jsem pro ana!)

V 17 letech (myslím) jsem změnila dětskou psychiatričku, protože ta moje byla fakt nemožná. Byla to už starší paní. Když jsem se jí s něčím svěřila, nikdy to se mnou nerozebrala. Ani si nevšimla, jak jsem hubená. Vždycky odpověděla jenom: "Hm, napíšeme léčky a uvidíme se za měsíc." Fakt nechápu. Na slovo "léčky" už jsme byly s mamkou alergické.
Chodila jsem i k mojí skvělé psycholožce, ale ani ta si se mnou asi moc nevěděla rady.

Mamka nové psychiatričce řekla, že jsem hodně zhubla. Doktorka zjistila, že mám velkou podváhu. Řekla: "Pokud do příští kontroly nepřibereš aspoň půl kila, nechám tě hospitalizovat na psychiatrii, kde se specializují na PPP."

Byla jsem naprosto zděšená. Věděla jsem už z hospitalizace na dětském, jak je to hrozné a jaké to jsou nervy, když máte stažený žaludek a někdo vás nutí jíst. Psychiatrička mě poslala ještě k nutriční terapeutce v nemocnici. Do další kontroly jsem přibrala necelé kilo. Doktorka byla spokojená, Princezna naštvaná a já nešťastná.

Nakonec jsem si začala uvědomovat, že tak nízká váha není jen o samých plusech. Padaly mi vlasy, bolely mě klouby (hlavně zápěstí a kotníky), měla jsem pořád zácpu, motala se mi hlava, v hlavě furt váha a kalorie... Byla jsem z toho hrozně unavená! Mamka mi jednou řekla: "Jsi taková hezká. Byla bys holka jako cumel, kdybys nebyla tak vychrtlá." A já si uvědomila, jak rodiče trápím. A najednou se mi něco přepnulo v hlavě a já si řekla, že chci být holka jako cumel.

Objevila jsem stránky Anabell. Doporučuji jejich knihovnu zde: KLIK 

Především mi pomohly: Dva Atlasy porcí zde: KLIK  zde: KLIK

Dále mě zaujala publikace Jak se v sobě neztratit zde: KLIK

Od psychiatričky jsem dostala Afirmace pro každý den v roce, které najdete zde: KLIK

A je tam toho mnohem víc.

Úplně nejvíc mi však pomohla kniha Mentální anorexie (2. přepracované vydání) od Františka D. Krcha. Četla jsem ji znovu a znovu. Sáhla jsem po ní vždycky, když jsem měla krizi. 

Moje obrovské úspěchy na začátku léčby?

Když jsem si poprvé dala místo nízkotučného normální jogurt...

Když jsem snědla housku se sýrem a šunkou, která byla namazaná máslem...

Když jsem jogurt snědla s celým banánem - ne jen s půlkou...

Když jsem nevstala o půl hodiny dřív, abych před odchodem do školy stihla cvičit...

Bylo to fakt náročné. Ale zvládla jsem to! Trochu mě mrzí to, že jsem měla pocit, že jsem na to sama. Že nemám s kým sdílet své "malé" výhry. Že nikdo neocenil, že jsem snědla housku s máslem, přestože to pro mě bylo hrozně těžké. Lidi kolem mě to asi moc nechápali. Nebo mi to tak aspoň přišlo.. nevím... Možná to vnímali, ale nevěděli, co mi říct...

Moc bych přála všem ostatním, které s anorexií bojují, aby to zvládly taky. I když budete někdy ztracené, zklamané, nešťastné... Fakt to chápu. Ale vytrvejte. Stojí to za to. Stojí za to být zdravá.

Sice se přiznám, že i když už jsem se brala jako "vyléčená", stále to nebylo (a někdy není) ono, třeba ještě v 18 letech na psychiatrii (ještě podruhé na dětském) jsem svačinky tajně darovávala jiným holkám. Ale váha mi stála, neklesala.

Vezměte si, že někdo má rakovinu. Chce být zdravý, ale nemůže. Nemůže to ovlivnit. Vy? Vy můžete být zdravé, ale nechcete. Můžete to ovlivnit. Můžete si zvolit, jestli chcete zemřít nebo žít.

Na fb občas zabrouzdám na profil jedné slečny, kterou jsem poznala na psychiatrii (když jsem byla poprvé) na dětském. Bylo jí 11 let, byla to krásná blondýnka s velkýma modrýma očima. Věřila jsem, že se uzdraví. Věřila jsem, že to zvládne. A teď? Ještě nedávno měla 22 kg! Chápete to?! Není to překlep. Je to strašné. Jednou jsem ji potkala v čekárně u psychiatra a nevěřila jsem svým očím. Je mi to hrozně líto. A ona se neustále vymlouvá na to, že její otec tohle, její otčím támto... Jsou to jen výmluvy. Prostě si libuje v tom, jak ji všichni litují. Jak se k ní lidi chovají. Dělá, že se chce uzdravit, ale není to pravda. Nevím, jestli si uvědomuje, že může úplně kdykoliv zemřít. Možná takový člověk ztratí nějaký pud sebezáchovy...

Já mám momentálně spíš opačný problém. Mám nadváhu a fakt mě to štve. Kvůli lékům mám zpomalený metabolismus, zadržuji vodu atd., ale na to se nechci vymlouvat. Prostě mám chutě, a tak večer sním třeba jogurt, s banánem, OK.. ale pak jdu a sežeru balení oříšků v čokoládě... jindy půlku čokolády... někdy místo jedné sójové tyčinky sním dvě... udělám si třikrát kakao... A tak no. Chtěla bych zhubnout... a netvrdím, že by se mi nelíbilo být zase opravdu hodně hubeňoučká... ale! Prostě si říkám, že by mi úplně stačilo mít normální váhu a hezkou zpevněnou postavu díky cvičení.

Ufff, byl to dlouhý článek. Děkuji všem, kteří to dočetli až do konce. Hodně jsem zvažovala, jestli tento článek zveřejnit. Není to jednoduché o tom psát! Ale pokud to četl někdo, kdo trpí anorexií, doufám, že vám to aspoň trochu pomohlo, povzbudilo vás to, podpořilo vás to na vaší cestě k uzdravení.

Princeznu jsem měla ráda a stále mám. Ale co se týče hubnutí... v tom už jí nevěřím.

Mějte se krásně!