Zpět z psychiatrie + foto

 

Ahóóój, tak hlásím, že už jsem od pátku doma. Sice jsem tam měla být do pondělka, ale poprosila jsem o propuštění už v pátek, abych stihla vyhodnocení literární soutěže a víkend u babičky - dědeček měl narozeniny a babička na mě tlačila a prosila mě, ať si to nějak zařídím, abych jim tam nechyběla.
No a jak tedy bylo v nemocnici?

Jsem ráda, že jsem tam měla kamarádku, bez ní by to bylo těžší. Měly jsme štěstí, že jsme byly spolu na pokoji. Za to jsme se obě modlily. Pokoje byly po třech a třetí spolupacientka byla moc fajn, hodně jsme se s ní nasmály. A kamarádka lakovala nehty a spolupacientka zase dělala krásné účesy, takže super :D 

Co se týče opatření proti Covidu, bylo to tam fakt přísné :( Nemohli jsme jít ven do parku, nemohli jsme do bufetu, nemohli jsme mít návštěvy a wifi tam nebyla. Rodiče přinesli dolů ke vchodu věci, sestřička je převzala a mohli jsme si akorát tak chvíli povídat přes balkon. To bylo všechno.

Jinak režim pro vás asi nebude nějak zajímavý, jednoduše jsem brzy ráno vstala, ať v klidu stihnu ranní hygienu (neustálý strach, že zaspím). Někdy jsme měli před snídani ranní půlhodinovou procházku s psycholožkou, jinak nebyla příležitost dostat se ven.  Po snídani a vydání léků byly vizity, ergoterapie (tvoření), skupinové a individuální terapie a relaxace. Ale program byl asi tak do 14 hod. a pak už jsme se museli zabavit sami. Takže jak už jsem psala, nehty, účesy :D A film (nebo dva?), šachy, zkoušeli mě naučit žolíka, ale to se jim moc nepovedlo :D A kafe a kouření na kuřáckém balkónku (nebojte, kuřačku ze mě neudělali, chodila jsem si popovídat a být na vzduchu, i když... :D). 

No a nebudu vás nudit psaním, teď mám pro vás fotky.

vchod na naše oddělení (o patro výš je ještě jedno)

vyzkoušela jsem si drátkování a dala 
mamince malý dáreček :) sestřička
se mnou měla trpělivost, trvalo to dlouho

můj pokoj a sociální zařízení

vchod do pokoje, napravo vzadu dveře od koupelny a wc

můj pelech

 chodba

chodba a jídelna

jídelna z druhé strany

kuřácký balkónek

Tak. Během pobytu mi na mail přišly výsledky z kardiologického vyšetření (jak jsem měla na 2 týdny Holter) a skoro vůbec tomu nerozumím, jen si pamatuju, že je tam napsané, že jsem měla jeden den někdy v 7 ráno sinusovou tachykardii 151 tepů, což je fááákt hodně. Ale nevzbudilo mě to, pohoda :D Zbytek příliš nechápu, v úterý jdu ale k obvoďačce, tak snad tomu bude rozumět nebo budu muset ke kardiologovi...

Doktoři jako vždy milí a vstřícní. I sestřičky a jedna psycholožka, kterou si vybavuju. Všichni už si mě tam pamatujou. Nejlepší bylo jak mi při propouštění vrchní sestřička na sesterně říká: "A příště ty léky nenoste v sáčku, ale v krabičce."

A já na ni: "To je hezké, jak už na mě myslíte. Prý příště."

"Terezko, známe se už několik let, tak co si budeme povídat..."

Co mě trochu rozhodilo bylo.. když jsem viděla, jak na lehátku přivážejí na pokoj paní z elektrošoků. A uvědomila jsem si, kolikrát jsem byla na jejím místě. Opravdu hodněkrát. Čím déle jsem na ně chodila, tím větší strach a respekt jsem měla. Zajištění žíly, ten pocit při uspávání, jak pomalu ztrácíte vědomí... A pak jsem se pomalu probouzela z narkózy, po něčem nepříjemném, vezli mě po chodbě, cítila jsem vánek, byla jsem slabá, bezbranná, nevím jak bych to lépe popsala... Prostě brrrr. Kvůli epilepsii na ně možná už ale nebudu nikdy chodit. Nevím.

Tentokrát jsem tam byla kvůli depresi a úzkostem (ne, halucinace ani bludy jsem neměla). Trošku mi poměnili léky, ale je to na dlouhou ambulantní léčbu. Bohužel. Těžko se toho všeho zbavuje. 

Víc už vás nechci nudit. Kdybyste měli zájem o článek o něčem konkrétním, tak napište a já se pokusím se vám vyhovět :D

Mějte se krásně!