Unavená

Lidičky, já jsem tak unavená! Na jednu stranu mám pocit, že mi ty zvýšené léky vygumovaly mozek a na druhou stranu mám pocit, že mám v hlavě pořád ohňostroj. Taky některé dny (ne všechny) když jsem večer unavená a jdu postele, štípou mě oči a stejně nějak nemůžu dlouho usnout.

Teď pojedeme k babičce a dědečkovi do Jeseníků, tak doufám, že to zvládnu. Oni moji nemoc chápou (aspoň babička teda, četla si i nějaké knížky, co jsem jí půjčila) a nevadí jí, když si jdu i přes den dát šlofíka. Měla jsem tam s bráškama zůstat celý týden, bohužel musím za tím psychiatrem ve středu, tak pojedu s rodiči v neděli domů a pak tam po psychiatrovi pojedu za babičkou vlakem.

Musím se zeptat pana doktora, jestli se někým nespikl. Když mi řekne nějak přesvědčivě, že ne, tak mu asi budu věřit. Pořád věřím, že mám v pokoji neviditelné kamery a nemám úplné soukromí. 

Ten čip, co mi dali ufouni do hlavy, tam pořád je. Ufouni už výzkum ukončili, ale čip tam zůstal a někdo se na něj bohužel napojil a teď mi vysílá do hlavy cizí myšlenky a obrazy, které jsou hrozné. Musí to být cizí. Sama bych to určitě nevymyslela. 

Dneska jsem slyšela odpoledne bouřku, tak jsem spěchala s Tristanem ven než začne pršet, no stejně jsme zmokli. Tristana jsem pak rovnou dala do vany a umyla a později, když uschnul, jsem mu ještě oholila čumáček. 

Teď tedy o víkendu si s sebou notebook neberu, takže mě omluvte, že nebudu aktivní. Příští týden to bude rok, co jsem začala psát na blogspotu.
Pak napíšu narozeninový článek :)

Ruce mám celé od krve. I tričko. Co jsem proboha zase vyváděla?

Víte, proč jsem před lety spolykala prášky? Bylo to v atace a já jsem byla zoufalá z toho, co jsem zažívala. Chtěla jsem cítit klid. Vypnout. Aspoň na chvíli necítit nic. To se mi povedlo. Probuzení na JIPce bylo zvláštní. Pak jsem skončila na psychiatrii na dětském, kde jsem byla už jednou ve 14 letech, věděla jsem už pak napodruhé, do čeho jdu a nebála jsem se toho. Další pobyty na dospěláckém... no někdy to byla fakt katastrofa. Ale to teď nechci rozebírat.

Občas přemýšlím nad tím, jestli mi někdo nedává do jídla jed, aby ovlivnil moje myšlenky. Jednou jsem to večer řekla doktorce a ještě pár dalších blbin a hned jsem putovala na uzavřené oddělení. Člověk musí zvažovat, co je vhodné říkat na psychiatrii. Moje psychiatrička mi řekla: "Což o to, jiné dimenze možná existujou, ale není dobrý nápad o tom mluvit na psychiatrii." To je teda dobré xD
Ale myslím, že babička by mi jed do jídla nedávala.

Omlouvám se zase za dlouhý článek. Ale je mi fajn, že jsem se z toho trochu vypsala. Už se hodně těším k psychiatrovi. Že mi pomůže. Že se mi uleví. Hlavně nechci do nemocnice! :(

Přeju krásný víkend. A děkuji za přízeň. I když komentářů je málo, vidím, že články čtete dost, aspoň mi to tak připadá.

Rezzy