Chcete znát nějaké podivnosti?
Čím začít?
Mám podezření, že v mém pokoji jsou kamery. Neviditelné. Čekala bych, že jsou v rozích na stropě, ale jistá si nejsem. Můžou být i někde jinde. Ale v rozích mi přijdou nejpravděpodobnější. Pak se můj život zveřejní a bude to hrozný trapas! Když se převlíkám, musí to být rychlostí blesku. Snad to kamery nestihnout zaznamenat. Nebo musím v koupelně. I když si nejsem jistá, jestli jsou kamery i v koupelně nebo ne.
Tajná vesnice D neexistuje. Nebo možná jo. Ale změnilo se to, protože teď jsem v ní. Možná se nějaká její část odchlípla a je opět v jiné dimenzi.
Věříte na jiné dimenze? V noci se ve snech dostávám do jiných světů. Asi to jsou ty jiné dimenze. Do jiných dimenzích se přes den dostává těžko. Můžete se zkusit předávkovat léky, ale to jsem zkoušela několikrát a nedoporučuju, jestli nechcete skončit na psychiatrii. Protože oni to nechápou.
Když jdu v noci po tmě na záchod, strašně se bojím, že potkám ducha prababičky. Zemřela v tomhle bytečku. V ložnici, kde teď spím já. Všechno je nové. Zdi, koberce, nábytek. Ale i tak se někdy bojím. Psycholožka říkala, že se nemusím bát. Kdyby tady byl její duch, mohl by být hodný.
Vidím bývalého přítele. Vidím svého psychiatra. Psychiatra z nemocnice. Primáře. Co po mně chtějí? To ani nemůžu napsat. Jsou to strašné myšlenky, jaké mě napadají.
Jedna terapeutka řekla:
"Můžeme myšlenku přijmout... a pak ji zase pustit ven, ať zmizí."
Chce se mi brečet. Chtěla bych být zase miminko. Spánek, jídlo a hraní. Jednoduché.
Venku šíleně lije a já se bojím, že vypadne proud... a že mi bude zase blikat stolní lampa.
V jedné dimenzi si můžu vzít květované triko a v druhé růžové. Které je lepší? Jiné dimenze mě lákají a zároveň se jich bojím. Jednou jsem běžela na kopec ze štěrku, kde byla brána do jiné dimenze. Pak jsem se zastavila. Když přejdu do jiné dimenze, co když už nikdy neuvidím svoji rodinu? Ne!
Kdysi mi do hlavy dali ufouni čip. Aby mě mohli sledovat. Zjistit něco o lidech. Nevím, jestli si vybrali zrovna vhodný vzorek... Zajímalo by mě, jestli tam ten čip ještě je. Doufám, že ne!!!
Ty myšlenky přichází rychleji a rychleji a je čím dál těžší je "pustit", jak říkala terapeutka. Pomalu vydechnu a představuju si, jak jde myšlenka ven. Jenže o pár sekund později je tu zas a já jsem už zoufalá.
V hlavě neustále slyším svoje myšlenky a taky písničky. Jako by někdo pustil rádio. Někdy hezké písničky a někdy hrozné kraviny. A třeba refrén pořád dokola. Dokola a dokola a dokola... Je to tak otravné!
Piju kafe. Bez kofeinu. Protože poslední dny usínám až kolem půlnoci a zdají se mi divné sny. Nemůžu usnout a dopoledne pak nedokážu udržet oči otevřené a musím prostě spát. Spím u babičky na pohovce, dokud mi na stolek vedle mě nepoloží talíř s obědem. Mám zlatou babičku.
Mohlo by toho být ještě víc.
Bojím se.
Tak.
Mela jsem podobne stavy a znam nekolik lidi, kteri to meli podobne. Dulezite je ty symboly v halucinacich rozklicovat. U me to bylo - jina dimenze = dospelost a zodpovednost za svuj zivot - laka to, als zaroven ma z toho clovek strach, protoze uz nema ty jistoty spojene s detstvim. Clovek touzi byt ditetem, protoze svet je prilis slozity. I anorexie je jista touha zakonzervovat sve telo i dusi v detstvi - zadne tvary, jen kosti a strach rodiny o nas zivot. Jejich snaha pokryt nam zase znovu ty zakladni potreby - jidlo. A my muzeme rebelit a vzdorovat jako mali frackove, protoze jsme nemocni. A nakonec ani nemusime tu nemoc videt, protoze se nam libi jeji "plody". Ty kamery a strach, ze nas nekdo vidi, to je jen zhmotneny strach z toho, jak se za to vsechno, na nas diva okoli. Co kdo rika, co si mysli, co soudi...vsichni, kdo dokazi zit normalni zivot, jsou nam a nasi dusi tak vzdaleni, presne jako ti ufoni...
OdpovědětVymazatAch Terry, je mi tě hrozně moc líto :( bývá to nějaký čas lepší, nebo je to stále stejné? Ráda bych ti pomohla, ale bohužel nevím, jak :( posílám spoustu sil <3
OdpovědětVymazatLeník
Teda, v hlavě se ti to hodně mele, ráda bych napsala nějakou pozitivní věc... I já bydlím v bytě kde zemřel nás děda a jsem přesvědčená o tom, že se semnou po své smrti pokoušel spojit, ale prosila jsem ať už se to nestane, měla jsem šílený strach. Nakonec se už nic z toho neopakovalo, ale i těch dvacet let si to pamatuju do poslední minuty, věřím ale, že to nebylo špatné, naopak, ale nebyla jsem na to připravena
OdpovědětVymazatUf... to je síla. Ale jako s tím duchem to mám podobně. Bydlím v baráku, kde žil sestry přítel, ale zemřel. Má tu ještě urnu... a já si ze začátku hodně bála a pořád si říkala, že je tu se mnou.. nebylo mi to příjemné ani trochu. Děsí mě hlavně ta urna!
OdpovědětVymazatAle oproti tomu všemu je tohle nic... je mi to líto a napsala bych tak ráda něco pozitivního, ale sama asi víš, jak na tom jsi a co ti pomáhá/ nepomáhá. Drž se, kočko :-)
https://www.jancahala.cz/
Terezko, tvých potíží je mi líto a držím moc pěsti, aby se to dalo alespoň trochu do pořádku, snad ti další návštěvy odborníka pomůžou. Držím pěsti, ať je lépe.
OdpovědětVymazatAch jo, Terezko, to jsou škaredé myšlenky a věřím, že je to s nimi daleko těžší, hlavně je vypouštět, jak říkáš... Já se kdysi taky trochu bála převlékat, ale před monitorem počítače, i když byl vypnutý... Teď už mě to opustilo, ale na ty tvé to stejně nemá... Neboj, hlava je šílená, ale ty jsi silná a porazíš takové stavy! Drž se! <3
OdpovědětVymazatAch jo, musí to být náročné. V poslední době také mívám dost zvláštní sny, tak možná je něco ve vzduchu.
OdpovědětVymazatJinak na jiné dimenze věřím, tedy myslím si, že jsou, je toho hodně, co jako lidé nedokážeme vnímat- i netopýr vysílá vlny, které nevidíme, ale on díky nim v noci nenarazí do věcí. Ale uklidňuji se tím, že když já je nevidím, tak proč se tím stresovat... V životě máme už tak dost stresu.
Duší našich blízkých bych se nebála, kdyby chtěla, už by se ukázala a určitě by tě chtěla jen pozdravit a dát vědět, že je v pořádku. Držím palce Terry!