Co na to říkáte? Líbí, nelíbí? Když vidíte fotku vyhublé dívky. Řeknete si... páni, ta je krásně hubená! A nebo spíš... to už teda není hezké... ? Kdy je to ještě hezké a kdy už ne?
Říká se, že anorexie v člověku tak nějak zůstane. Myslím, že je to pravda. Podobně jako alkoholik nikdy nepřestane být alkoholikem, pouze abstinuje.
Kdysi jsem každé ráno stoupala na váhu a když tam bylo aspoň o deko méně (nejlépe samozřejmě víc), měla jsem lepší den. A stravovala jsem se a cvičila tak, aby tam co nejdřív bylo zase o něco méně. Oblékala jsem pořád menší a menší oblečení. Bříško bylo ploché. Mezera mezi stehny větší. Občas jsem se cítila jako nějaká éterická bytost. A jindy zase jako baculka. Někdy mi bylo do pláče z toho, jak jsem tlustá, jindy jsem koukala na fotky a říkala si... jo, vypadám dobře. Ale... mohlo by to být ještě lepší!
Měla jsem zdravotní potíže související s podváhou, celé to někdy bylo hrozně vyčerpávající, ale ten pocit prázdného žaludku před spaním... ta naděje, že na váze zase bude menší číslo... bylo to tak silné!
Chápete mě? Nevím, jak bych vám to co nejlépe popsala...
Dokážete si představit, jaké to pro mě je, když je ve mně pořád tam někde uvnitř anorektička a jak někdy řve a pláče, když jsem teď tak tlustá?
Jestli bych byla radši vyhublá a posedlá jídlem a váhou než trochu při těle a šťastná a zdravá? Nevím. Asi jak kdy. Tak stojí to za to... nebo ne?
Bylo fajn začít jíst jakž takž normálně a tvrdit, že jsem vyléčená. Ale ta anorektická část nikdy jen tak nezmizí. A nikdy se mi vyhublé dívky nepřestanou líbit. Vedle vyhublé dívky si vždycky budu připadat jako "ta horší", méněcenná. Zdraví však máme jen jedno a tak by bylo nejlepší vymyslet nějaký kompromis. Ale to je těžké.
Pochopíte mě? Odsoudíte? Pomyslíte si, že jsem blázen? To totiž tak jako tak jsem :))
Nechci mít anorexii. Ale někdy tam ten hlásek prostě je.
Terezko, jsem z tvého článku zděšená. Chápu, že každá dívka chce být hezká a přitažlivá, ale ty fotky z internetu jsou příšerné. Fakt myslíš, že se taková kostra může líbit? Věř mi, že určitě ne. Určitě je to pro tebe složité, ale na fotce jasně vidím, že jsi moc hezká holka s nádhernými vlasy, které by tu hrůzu také nemusely vydržet. Sama píšeš, že život je krásný. Tak si ho, prosím, nepokaz 💝💝💝
OdpovědětVymazatZačnu od konce, že jsi blázen, i když říkáš, že jsi, si nemyslím. Když už, tak člověk s psychickou poruchou a to není nic, za co by se člověk musel stydět, ostatně, takovou diagnózu má spousta lidí. Jsi moc fajn holka a když sis uvědomila, že je něco špatně, bylo to jen dobře, nebo alespoň maličkatá cesta, jak z toho ven. Dívky se mi nelíbí, zrovna nedávno jsem viděla svou fotku z doby před deseti lety, nebyla jsem anorektička, jen jsem zkrátka byla neskutečně vyhublá, byla jsem zděšená, když jsem se zpětně viděla...
OdpovědětVymazatPřeji ti hodně sil a abys vydržela a znovu do toho nespadla! :)
Určitě si nemyslím, že jsi blázen. Anorexie je velmi rozšířená, a též myslím, že ten hlásek tam asi bude vždy. Ale rozhodně jsem za to, že je lepší být silnější ale zdravá, zdraví je totiž nenahraditelné!
OdpovědětVymazatJinak ty obrázky znám, pamatuji si je z doby kdy frčeli pro ana blogy, také jsem si je někdy ukládala. Nemůžu říct, že bych měla vyloženě problémy s váhou nebo takovou nemocí, ale zjišťuji, že si stále hledám zdravý vztah k jídlu a občas si říkám, že nejsem dost a jsem tlustá. Snažím se tomu ale nepoddávat, my ženy hold obvykle na ten vzhled velmi dbáme.
Drž se a posílám síly, život je moc krátký na to se trápit!
Já jsem si anorexií prošla, a trvalo roky, než jsem se naučila mít ráda taková jaká jsem, a můžu upřímně říci, že už je to celé za mnou, ale bylo to těžké. Hlavně bojuj, nevzdávej se, a měj se ráda, protože v životě jsou důležitější věci než sledování kil na váze ♥
OdpovědětVymazatRezzy, mě tenhle článek docela vyděsil. Já tě sleduji již hroozně dlouho, tvoje cesta byla trnitá a myslela jsem si, že se z toho dostáváš a uvědomuješ si, že to není správné. Jak píšeš, je to hrozně těžké a člověk musí ujít kus cesty aby se z toho dostal, ale přece některé z těch slečen na obrázku nemůžou být tvoji inspirací. Proč nechtít mít víc svalů, a věnovat se pohybu pořád, ale protože tě to bude bavit. Asi se na můj komentář toho dá spoustu napsat, a budu ráda, pokud napíšeš, jen si myslím, že mít takové obrázky v počítači je zlo. Co třeba udělat si nástěnku s pozitivníma obrázkama, kam se chceš dostat a zároveň to není zdraví škodlivé? Hrozně ti fandím, už spoustu let a obdivuju s jakou silou se svými démony bojuješ. Drž se♥
OdpovědětVymazatTerry ahoj, moje odpověď na tvou otázku "Dokážete si představit, jaké to pro mě je, když je ve mně pořád tam někde uvnitř anorektička a jak někdy řve a pláče, když jsem teď tak tlustá?" zní ANO, DOKÁŽU SI TO PŘEDSTAVIT. Někde v sobě taky kousek z té nemocné Kristýny zůstal a šílí z toho, jak teď vypadám. A zároveň - se sbližuju s ženou, která si PPP též prošla, a ze svého života ji nepustila. Budu teď asi hodně syrová, ale je to tak - její tělo mne děsí a odpuzuje. Nejsem schopna si představit, že probíhá nějaká intimnost, přestože mentálně je mi blízká a toužím po její blízkosti. Když jsem viděla její tělo bez oblečení, kosti obalené kůží...Ne, to není hezké, ale strašidelné. Vyvolává to ve mě pocit ochrany a také kousek znechucení. To do partnerského vztahu nepatří. Je to pro mne naprosto nová zkušenost, vůbec by mne nenapadlo, že toto budu někdy řešit, a zatím ani není jasné, jak se to mezi námi bude dál ubírat (= kam jsem schopna posunout své hranice). Naše rozhovory na toto téma jsou strašně složité a náročné, nejlepší by mi vlastně přišlo kdybychom spolu mohly fungovat jen jako dvě hlavy odřízlé od zbytku těla (hlava a krk jsou místa, kde je vše vpořádku).
OdpovědětVymazatV souvislosti s tvým článkem mne tedy napadá, že určitá křehkost je lákavá, vím dobře o čem píšeš. Zároveň vím, že přitažlivá je VITALITA, ne NEMOC. Takže pokud štíhlost, tak vitální. Bez emočních propadů, depresí, neustálého kolotoče hlídání si jídla. To přitažlivé není.
Moc ti držím palce, aby jsi se svou vnitřní částí anorektičky dokázala laskavě promluvit a zároveň jí nevěnovala příliš mnoho pozornosti. A oceňuji, že s tímto tématem jdeš ven a nedusíš to v sobě.
Je smutné, že i když se člověk uzdraví, stále v něm nemoc zůstane.. Věřím, že to muselo být strašně těžké. Jsem hrozně moc ráda, že jsi tuto mrchu překonala.
OdpovědětVymazatKoukám na fotky a mám husí kůži...Je to strašné :(
Leník
Já jsem teda anorexií přímo nikdy netrpěla, ale daleko jsem k tomu neměla. A i když jsem tomu nikdy úplně nepropadla, myslím si, že ten hlásek (nejez to, budeš tlustá, to si nesmíš dát, necvičila jsi..) tam vždycky bude... Jen se ho člověk musí nějak naučit ignorovat. Obrázky na mě působí hrozně depresivně a ani se mi nelíbí. Držím ti palce, aby ses s tím co brzy vyrovnala a měla z jídla i cvičení radost. To zvládneš!! <3
OdpovědětVymazatWantBeFitM
Otázkou je, co vlastně znamená uzdravení. Tvůj blog jsem objevila dnes, neznám podrobnosti tvé cesty, takže jsem ten poslední člověk na planetě, co by měl soudit...osobnš se mi obrázky výše nelíbí a mrazí mě z nich, ale stejně tak chápu, že každý máme vnitřně nastavené, co se nám líbí a co ne a to se potom už hodně těžko mění. Dám-li příklad: mám nějaký typ kluka, do kterého se zamiluju, a ačkoliv mi ublížil a nedopadlo to s velkou pravděpodobností najdu dalšího typově velmi podobného a to jak chováním, tak vzhledem.
OdpovědětVymazatA přenastavit v sobě to, že takové kluk pro mě není ten pravý, ačkoliv mi všechno jiné říkalo, že je, protože odpovídal mým vnitřním představám, to je strašně těžké. A je velká pravděpodobnost, že i když si najednou najdu kluka blonďatého se zelenýma očima, pořád se mi budou ve skrytu duše líbit tmavoocí a tmavovlasí, ačkoliv toho blonďáka budu mít nadevšechno ráda.
Takže stále přemýšlím, kdy je člověk úplně zdraví? Až najde rovnováhu mezi rozumem a pocity? Až bude skálopevně přesvědčen a přestane pochybovat? Možná to bude ten moment, kdy si uvědomí, jaké velké štěstí je, že má to, co má. Že je důležité mít kolem sebe ty správné lidi, kteří když my pochybujeme, nám pomůžou najít tu nejlepší cestu a podrží nás, když už my dál nemůžeme. A možná být zdravá znamená mít klid v duši, že ať mě potkalo cokoliv, vypořádala jsem se s ítm nejlépe, jak jsem uměla a ttyzkušennosti mě přivedly na místo, kde jsem teď - kde dokžáu být šťastná a vidět ve svém životě smysl.
Děkuji Ti, že jsi mě přiměla přemýšlet nad tím, co znamená být zdravá. Nenašla jsem sice prozatím odpověď, ale sdílela jsi se mnou zkušennost, z které i já mohu čerpat. A obdivuji tvoji odvahu, s kterou o svých problémech píšeš. Nejsem si jistá, že bych něco takového zvládla.