Začátek psychózy

 

Ahoj všem!

Pátrala jsem po něčem v počítači a našla jsem mimo jiné i staré zápisky. Dost staré. Nebudu to kopírovat všechno, ale třeba by vás mohlo zajímat, jak se u mě schizofrenie pomalu rozjela. Bylo to v maturitním ročníku. Ony u mě byly možné tři možné diagnózy. Deprese s psychotickými příznaky, schizoafektivní porucha nebo paranoidní schizofrenie, kterou nakonec vybrali. No tak jdu na to.

Mohla bych psát dlouho, ale na blogu se chci podělit jen se střípky mého příběhu.

Zaujal mě napřed jeden starý deníkový zápisek:

Pocit, že mě někdo sleduje. Něco se stane. Měla bych být nenápadná. Nebo statečná? Mám hrozný strach. Slyším křik. Jsem to já. Vidím sama sebe, držím se za hlavu a ječím, až bolí uši.

Pes štěká na oblohu. Rozčiluje mě to. Chvíli stojím vedle cesty a chvíli jsem v autě, ale to je jedno, to hlavní je na nebi. Už vím, proč pes štěká. Na modré obloze je bílý tank a vystřeluje bílé obrácené kříže. Špatné znamení. Nebo ne?

Dnes ráno byla neuvěřitelná mlha. Havrani letěli směrem k vesnici D. Je to však na jinou stranu, než odkud teče řeka. Přitom když půjdete proti proudu, dostanete se do stejné vesnice D. Možná je tady vesnice D dvakrát. Ta druhá je tajná. Chodí se tam v případě napadení. Ale jde to taky po staré asfaltové cestě, která ovšem vede taky jiným směrem. Taky pohledem z okna zjistíte, že vesnice D leží ještě někde jinde. 

Něco se stane. Ve vzduchu je něco divného. Je mi mizerně, na zátylku cítím velkou slabost, která jde krkem směrem ke rtům, takže mi nejde se usmívat. Má život nějaký smysl? Ale co ty tmavé psí oči, čumák, který potřebuje moji péči a ochranu? Ještě se něco stane, ale jen pokud do té doby neumřu strachy, protože proniká do mé hlavy. Můžu lidem kolem sebe věřit? Ne? A komu tedy?

Sice to není jisté, ale pokud vidíte na řece směrem od vesnice D labutě, je tady nejspíš ještě šance.

O pár dní později jsem si nastříhala čtrnáct papírků, na kterých jsem měla napsaný nějaký latinský citát. Schovávala jsem ty papírky po škole a věřila, že ji tím ochráním (ale nevím, před čím). Nepřišla jsem do hodiny chemie, holky mě hledaly a já se schovávala nejdřív na chodbě u auly a potom na toaletách. Nejlepší kamarádka a naše třídní mě z toalet společnými silami dostaly do kabinetu a zavolaly mamce. Když přišla, vrhla jsem se jí kolem krku a brečela jak malé děcko. Ihned mě odvezla k mojí psycholožce, která nás objednala k psychiatričce. Dostala jsem antidepresiva, antipsychotika (to je na halucinace a bludy) a nějaké léky na zklidnění. Byla jsem tři týdny doma. Pak přišel můj "slavný" návrat do školy.

V pondělí jsem šla na druhou hodinu. Bála jsem se, že se opět něco stane. Něco špatného. Ale je to jen pocit, přesvědčovala jsem sama sebe. Neznamená to, že se opravdu něco stane. Nic se nestane, jsou to jen nemocné myšlenky, není to pravda.

Před hodinou ruštiny jsem šla na toalety a snažila se uklidnit. Co když mě moje chorobné myšlenky zase ovládnou? Ne, musím tomu zabránit. Vytáhla jsem z aktovky krabičky s léky. Třesoucíma se rukama jsem vyloupala asi deset tabletek na zklidnění a pět antipsychotik (nevím, jestli si to dobře pamatuju, možná víc). Říkala jsem si, že takovou dávkou snad zabráním tomu, abych zase ze sebe přede všemi dělala blázna. Napadlo mě sice, že to je moc vysoká dávka, ale  byla jsem už z toho všeho vyčerpaná a vlastně mi to bylo i tak trochu jedno. Hlavně, aby byl klid. Moje vzpomínky končí v polovině ruštiny. Dokážu vylovit jen útržky.

Někdo mě nese po chodbě u tělocvičny. Potom ležím na pohovce v kabinetě mojí profesorky třídní a mamka mě tahá za ruku. Chci spát, tak si lehám a mamka mě znovu tahá za ruku a něco na mě mluví.

Najednou se probouzím v autě. Mamka do mě zase vrtá. O něco později mě opět někdo probouzí. Do auta má strčenou hlavu mladý, sympatický záchranář. Pomyslím si jen, že je docela hezký a zase usínám. Záchranář mě se svým kolegou vytahují z auta. Matně zahlédnu bílé lehátko a žlutou sanitku.

Probouzím se v nemocnici. Kolem mně je několik lidí, nevím, co jsou zač. Doktoři? Sestřičky? Zase usínám. Něco mě ale zabolí v krku, strkají do mě nějakou hadičku. Natahuje se mi.

"Polykej, polykej. Nekousej to! Slyšíš? No tak, nekousej to!"

Potom mi někdo na pravou ruku natahuje růžové pyžamo. Když se znovu probouzím, je šero, ležím v posteli a stojí u mě rodiče. Při dalším probuzení stojí u postele sestřička a podává mi kelímek s pěti tabletami černého uhlí a čaj. A pak ještě několikrát.

Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se po potemnělé místnosti. Došlo mi, že jsem v nemocnici. Na JIPce. Pod pyžamem jsem měla elektrody, na paži manžetu na měření tlaku, na prostředníčku měřič tepu. Všimla jsem si infuze. Kap, kap - jakási zázračná tekutina do mé žíly. Tlak mám 70/40, to je můj rekord.

Proboha, co jsem to udělala?

Ráno jsem se probudila a věděla, že tohle je dost velký průser. Měla jsem však nevysvětlitelně dobrou náladu. Byla jsem odpočinutá, klidná, bylo mi skvěle! (Tento stav však samozřejmě dlouho nevydržel a čekal mě velký boj).

"Máš plné břicho černého uhlí, tak tady máš něco lepšího," řekla usměvavá sestřička a mazala mi na rohlík máslo a marmeládu. 

Přišel ke mně mladý doktor. "Doktor Voříšek, jméno mé. My jsme se včera viděli při té příjemné proceduře, při .. ehm... výplachu žaludku. Pamatujete si mě vůbec?"

Nepamatovala. Chvíli jsme si s panem doktorem povídala a řekla mu, co se dělo za poslední měsíc. 

"A nepřemýšlela jste, že byste si třeba jela odpočinout do léčebny?"

Pomalu jsem přikývla. "Myslím, že bych měla."

Ještě než se zorganizoval můj převoz, měla jsem hezký zážitek s klauny (i když mi bylo už 18, byla jsem ještě na dětské JIPce). Přišli muž a žena. Chvíli spolu vtipkovali a pak mi navrhli menší plastickou operaci. Když jsem zavřela oči, jak chtěli, dali mi na nos červenou bambuli. Měla jsem z nich radost jako malé dítě.

A pak... přišel můj druhý pobyt v psychiatrické léčebně (první byl ve 14 letech kvůli úzkostně-depresivní poruše). Ještě na dětském, doktorka to domluvila, přestože už mi bylo 18. Prý z dospěláckého oddělení bych mohla mít šok. Na dětské aspoň docházely učitelky a pomohly mi připravit se na maturitu. 

No.. a o psychiatrii třeba zase někdy příště...