Je mi...

 

Je mi blbě.

Měla jsem posledních pár dnů takový divný pocit, že se něco stane... Že vysazování léků nebyl dobrý nápad, i když by se bez nich lépe hublo...

Přidala jsem si půlku tabletky jednoho léku na ráno, jak mi řekl psychiatr, kdybych cítila úzkost nebo něco. Psala jsem to včera mamce a ta chtěla, ať jdu za psychiatrem co nejdřív. Tak jsem dneska brzy ráno vstala a vyrazila (původně jsem chtěla jít až příští týden na injekci, ale tu mi dal taky už dneska).

Byla jsem tam před osmou, ordinuje se od osmi. Psychiatr přišel o půl deváté a prvního pacienta vzal v devět. Něco po desáté nám přišel do čekárny říct, že je hodně lidí a nestihne nás všechny vyšetřit, ať zůstanou jen akutní případy a ostatní ať si nechají napsat u sestřičky léky a jdou domů. Zůstala jsem. Na řadu jsem přišla asi ve čtvrt na jednu. Tedy psychiatr je to skvělý a mám ho moc ráda, ale v té čekárně je to někdy o nervy. Dneska, když už jsme tam byli poslední čtyři, přišel s krabicí větrníčků a nabídl nám. Tak budiž mu odpuštěno. 

Je těžké vysvětlit, co cítím. Nerozebírala jsem to s babičkou ani rodiči. Nějak jsem to házela za hlavu, ale teď už to nejde. Bráchovým vtipům se směju jako debil. Ale někdy se mi chce hrozně brečet, ale nejde to. Bojím se samoty a zároveň mám ráda svůj klid. Je mi smutno a zároveň jsem klidná, když jsem sama. Jenže když jsem sama, jsem nervózní. Chápete to? Já ne.

Taky mám úzkosti. Z návštěvy psycholožky nebo nějakého doktora mám nervy, je mi špatně od žaludku atd. (tak to má ale možná hodně lidí). Na návštěvy se těším, ale zároveň z nich mám nervy. Ze setkání se třemi kamarádkami z gymplu jsem měla taky nervy, i když normální člověk by se asi těšil. Když jsme byli na Vánoce u prarodičů a měl přijet strejda s přítelkyní a sestřenka s přítelem, měla jsem z toho nervy. Jdu do obchodu, mám nervy. Prostě mě všechno snadno rozhodí.

Mám pocit, že můj život nemá smysl. Že mě do budoucna nečeká nic hezkého. Že se nic nezmění, nepřestanu brát léky, že všichni zestárneme a já jednou budu opravdu opuštěná. Jeden brácha je úspěšný muzikant (jak jsem psala ve článku Moje rodina) a druhý nadprůměrně nadaný. A já? Já jsem jako dcera zklamala.

Psychiatr mi vysadil jeden lék na zklidnění a místo toho nasadil antidepresiva (zároveň i na úzkost a dobrý spánek). Rozhodla jsem se to taky řešit co nejdřív, aby se mi zas nerozjelo něco špatného, abych nešílela zase někde přikurtovaná. Halucinace a bludy zatím naštěstí nemám. Jen takový pocit že "se něco stane". Už poznám, když se blíží nějaký průser, relapsů jsem měla několik.

Omlouvám se za negativní článek. Je spíš pro mě. Chtěla bych si to za měsíc přečíst a říct si: Jo, je zase lépe. 

Doufám.