Zdravím!
Na starém blogu jsem měla článek o mamce a taťkovi a určitě už jsem někdy zmiňovala bráchy. Tohle je článek o mojí rodině. Jen a jen o ní. Vybrala jsem i několik mých oblíbených fotek.
Moji rodiče se jmenují Katka a Pavel. Já jsem prvorozená dcera. Asi už jste postřehli, že se jmenuju Tereza :D Moji bráchové jsou Matouš a Šimon. Matouš je o čtyři roky mladší a Šimon o deset. Na fotce jsou rodiče, já s malým Matouškem a Šimonek.
S brášky jsme asi vždy rozuměli. Málo jsme se hádali. Přijde mi líto, když si sourozenci nerozumí. S rodiči jsem taky měla hezký vztah. Bohužel okolo mých 13 let jsem začala mít psychické problémy. Sebepoškozování. Psycholožka a psychiatrička. První antidepresiva. První hospitalizace na psychiatrii. Údajně úzkostně-depresivní porucha. Bylo to pro nás náročné. O problémech jsme neuměli mluvit.
Okolo mých 16 let mi byla diagnostikována mentální anorexie. Rodiče byli opět trochu bezradní. Jednou jsem šla večer za mamkou do práce, abychom mohly jít společně domů. Vybavuju si to živě. Tehdy mi řekla: "Byla bys holka jako cumel, jen kdybys nebyla tak vychrtlá." A mě se to v hlavě nějak přehodilo. Řekla jsem si... Chci být zdravá, netrápit rodiče a chci být holka jako cumel. Bylo to náročné, ale přišlo zlepšení.
Přidávám další rodinné fotky.
V 18 letech se mi rozjela schizofrenie. Jako by to nestačilo :( Halucinace, bludy. Několikrát jsem se předávkovala léky. Na psychiatrii jsem byla už ani nevím kolikrát. Jezdila jsem taky do stacionáře. Sice jsem zvládla odmaturovat, bohužel po prvním měsíci studiu na vysoké škole v Praze jsem se zhroutila a dostala jsem invalidní důchod. Zažila jsem hrozná uzavřená oddělení, elektrošoky i kurtování. Byla jsem ve velkých (s prominutím) sračkách a trvalo dlouho, než jsem se dala dohromady. Rodiče a Matouš (párkrát i babička s dědou) za mnou do léčebny jezdili každou sobotu a neděli a chodili jsme většinou na kafe do obchoďáku nebo na chvíli domů. Když jsem byla v nemocnici blíž k našemu bydlišti, jezdili za mnou skoro každý den.
Myslím, že moje nemoc nás nakonec sblížila. Začali jsme o problémech mluvit. Taky jsme to začali brát více s nadhledem a teď už se některým věcem smějeme. Lepší, než nad tím pořád brečet. Oblíbené jsou například příhody, když jsem do nemocnice volala policii, aby přijeli, protože se v nemocnici chystá nějaké spiknutí... nebo když jsem pozdě večer šla za sestřičkou a překvapila ji otázkou, jestli je z jiné dimenze. O psychiatrii bych toho mohla napsat hodně, ale teď se o tom nebudu rozepisovat.
Později mi byla diagnostikována ještě epilepsie. Teď jsem však stabilizovaná co se týče epilepsie i schizofrenie. S psychiatrem jsme vysadili několik léků (sice jich pořád ještě beru dost, ale i tak jsem ráda). Po lécích jsem bohužel hodně přibrala a tak se snažím zase zhubnout. Nerada se kvůli své váze fotím, ale tahle fotka z Vánoc se mi moc líbí :) (Ukazuje se dost malá, tak si ji kdyžtak rozklikněte, ať náš vidíte v plné parádě...)
Šimon ještě bydlí s rodiči a chodí na gymnázium, kde jsme chodili i já s Matoušem. Je hodně chytrý a nadaný. Matouš teď studuje v Praze konzervatoř. Hraje na kytaru, doučuje, pracuje v hudebninách a hraje ve dvou kapelách a několika školních souborech. Je to prostě borec. Já jsem se (i s mým pejskem) odstěhovala kousek za mé rodné město na vesnici, kde mám vlastní byteček ve velkém rodinném domě. Bydlí tu ještě babička (z mamčiny strany) a prateta. (To už jsem taky několikrát psala.) Vidím se s rodiči a bráchy samozřejmě méně, než dřív. O to víc si každého společně stráveného času vážím. Vánoce u prarodičů z taťkovy strany byly skvělé. Večer jsme s bráchy pili birell nebo kakao, jedli cukroví, sledovali seriál o zombících nebo hráli nějakou hrozně starou hru a pořád jsme dělali blbinky a smáli se. Miluju třeba Matoušovu historku o kolegovi z práce, který si do čaje místo třtinového cukru nasypal kuskus. Nejen, že to umí povykládat, on toho starého pána s nakřáplým hlasem umí i předvést. Matouš říkal, že jak jsem se posledních několik roků nesmála, tak teď to doháním a směju se pořád. Silvestr jsme oslavili v mém bytečku. Povídali jsme si, hráli jsme deskovky a smáli se (jak jinak).
Je to jednoduché. Moji rodinu prostě miluju. Kde bych bez svých nejbližších teď byla? Nejspíš pod drnem. Beze srandy.
Rezzy, šťastná rodina, to je jeden největších darů, co si člověk může přát. Neměla jsi jednoduchý start do života, ale když máš okolo sebe lidi, co při tobě stojí, dá se zvládnout lecos. Tak jako u vás.
OdpovědětVymazatJsi krásná mladá žena, vůbec není proč se stydět se fotit. To myslím naprosto vážně :)
Měj prima dny i krásný celý nový rok. Petra
Vidím, že máš za sebou mnoho těžkých chvil, ale velmi příjemně se čte, že jsi na tom lépe! :) Že jsi po lécích přibrala, je maličkost, důležité je, že se cítíš mnohém líp :). Sluší vám to a máš úžasnou rodinku! :)
OdpovědětVymazatMůj brácha je schizofrenik, ale nepamatuji si, že by měl někdy takovéto bludy. Člověk se tomu třeba zpětně zasměje, kor třeba teď, když čtu, že jsi volala polici kvůli spiknutí. Ale muselo to být hrozné. Je mi líto, že si tím procházíš už takovou dobu a hlavně od dětství. Každopádně jste krásná rodina a je úplně jedno, jestli máš o nějaké to kilo více, jsi krásná! :-) A jsem ráda, že jste Silvestr oslavili takto hezky. Přeji všechno nejkrásnější v novém roce! :-)
OdpovědětVymazatTolik špatného tě potkalo, ale s rodinou máš ohromné štěstí. Líbí se mi, že je vás hodně a všichni držíte při sobě a zajímáte se jeden o druhého, i když občas můžete být bezradní, protože obyčejná škola člověka nepřipraví na to, co se mu může v životě všechno stát. Poprali jste se s tím krásně a já vám moc přeji, aby vám tohle pouto vydrželo a tobě aby bylo dobře.
OdpovědětVymazatHubnutí mě teď taky čeká. Prošla jsem si taky anorexií, ovšem mně to v hlavě přecvaklo trochu špatně, takže jsem místo zdravého jídelníčku nasadila přežírací jídelníček. Holt musím v novém roce najít tu správnou rovnováhu :D Snad s tímhle problém mít nebudeš a zadaří se ti najít balanc lépe než mně :)
Jste krásná rodina, moc Vám to sluší! Je úžasné, jak si rozumíte <3 Mám slzy v očích, když čtu, co hrozného tě potkalo :'( doufám, že už bude jenom dobře <3
OdpovědětVymazatJá mám ségru, jsme dvojčata (Hanča a Lenča), Hanča je o 3 min starší :D. Také si moc rozumíme a jsem strašně ráda, že ji mám <3. Až na střední jsme spolu byly denně, ale po maturitě jsme šly každá na jinou vysokou. Ale je distanční výuka, takže jsme stále spolu, jsem za to ráda <3 je to moje velká opora a bodyguard. S rodiči mám také skvělý vztah :) myslím, že jsme fajn rodina <3
Leník
Vánoční fotka je moc krásná, je prima, když se mají sourozenci rádi :). Moc ti to na ní sluší a s váhou se netrap, léky jsou léky, taky jsem to tak měla.
OdpovědětVymazatJe fajn, že si ze tvé nemoci dokážete udělat legraci, se svou to mám stejně a taky o ní doma žertujeme. Ale když se babičce před rokem objevila demence s bludy, do smíchu mi nebylo. A vlastně není doteď, trápí mě, že odešla s nemocnou duší a že jsem jí nemohla pomoci.
Pěkně jsi o sobě a rodině pověděla. Je mi, ale líto, čím vším jsi prošla a co tě trápí.. Na té fotce z vánoc vypadáš pěkně. Za to se nemusíš stydět :) Také bych aspoň trošku ráda přibrala...
OdpovědětVymazatJste krásná rodina a moc vám to sluší! Povedené fotky a držím palce s blogem. :))
OdpovědětVymazatJako byste si se straším bratrem z oka vypadli. Moc Vám to všem sluší. matka
OdpovědětVymazatKlobouk dolů za otevřenost i za to, jak se zvládáš poprat se životem! Je krásné, že k sobě máte s rodinou tak blízko, to se nevidí každý den :-) Moc vám to všem sluší!
OdpovědětVymazat