Psychiatrie - vzpomínky

 

Protože teď řeším léky, psychiatrii atd., našla jsem starý zápisek... Je to vzpomínka na první hospitalizaci na oddělení pro dospělé. Předtím jsem byla dvakrát na dětském. A říkala jsem si, že by vás to třeba mohlo zajímat.

Krátce po přijetí sedím ve společenské místnosti. Hlídám si klíčky od skříně a přidělený hrnek a přemýšlím. Je tady hrozně smutno a temno. Po chvíli vidím, jak jdou po schodech a doktor a sestřičky vedou, přidržují mezi sebou ženu, která má nepěkně pořezanou ruku. Už ji tady neuvidíme. Překládají ji na uzavřené oddělení.

Je večer.

"Sestřičko, prosím vás, není mi dobře," říkám tiše. 

"Počkejte si, za chvíli se budou vydávat léky."

"Dobře," kývu a pomalu se šourám k sobě na pokoj. Do vydávání léků zbývá asi dvacet minut. Sedím chvíli ve tmě a brečím. Pak se vydávám zpátky k sesterně.

Vidí mě paní Maruška. "Pojď ke mně, pojď," říká a objímá mě. "To se musí vybrečet. Ty deprese, to jsou svině". Vlastně ani nevím, jestli mám deprese, asi jo, ale sžírají mě hrozné úzkosti a divné myšlenky. 

"Asi nevydržíte, že?" ptá se mě sestřička, která už je v civilu a na odchodu. Sluší jí to. Blonďaté vlasy má rozpuštěné, kdyby byla v bílém, vypadala by přímo jako anděl. "Řeknu noční směně, aby vám dali léky už teď.

"Tak pojďte," volá na mě druhá sestřička po chvilce. Podívá se do karty a vzdychne: "Devatenáct let, takové ptáčátko." A podává mi kelímek s léky a s vodou.

Polykám antipsychotika a léky na uklidnění a jdu si lehnout. A brečím a brečím, dokud neusnu.

Čistím si zuby, vyplachuji si pusu a odcházím z umývárny. Ve dveřích se potkávám s jednou paní, jejíž jméno si nepamatuju.

"Terezičko, princezno moje, usměj se trochu," říká a pohladí mě po tváři.

Druhý den máme skupinovou terapii s psychoterapeutickou sestrou. Ta paní, která ke mě byla tak hodná, má v očích slzy.

"Víte, včera jsem se tak koukala do zrcadla a říkala si.. Kdo vlastně jsem? Po psychické i fyzické stránce se nenávidím."

Je mi to hrozně líto. Vzlykám do rukávu svojí mikiny. Tolik smutku a bolesti v jedné obyčejné místnosti. Čeho všeho už byla svědkem? Kdo všechno už tady seděl před námi na těchto židlích a plakal?

Je mi zase děsně. Nedokážu zůstat v klidu, mám být s ostatními na skupinové terapii, ale já pochoduju po chodbě sem a tam a nemám daleko k pláči. Sestřička mi píchá injekci na uklidnění. Přestože ve společenské místnosti je docela rušno, po obědě ihned usínám v křesle. Večer se snažím něco napsat do deníku, ale nejde to. Vidím dvojitě.

Brzy ráno mě budí moje spolupacientka, už postarší paní Boženka. Je ještě tma. Sedí na posteli a brečí do telefonu.

"Ládíku, mě je tak špatně, co když mi ty léky nepomůžou? Ládíku, já mám asi špatné léky, ony mi vůbec nepomáhají! Ládíku, co mám dělat? Ládíku, co když umřu?"

Pak jí to nějaký Ládík asi položil. Tak Boženka volá Vaškovi a znovu poslouchám ty samé nářky.

U snídani jí s Kačenkou vysvětlujeme, že léků je spousta a že pan doktor určitě brzy najde ty pravé a že jí bude líp. Boženka si utírá slzy, poslouchá nás, visí nám na rtech. Konečně je trochu klidnější.

V sobotu mám celodenní vycházku. 

"To se divím, že vás pan doktor pouští na celodenku, když jste v takovém stavu," říká sestřička, když si jdu ráno pro léky. Prohlíží si můj bledý obličej a nesouhlasně kroutí hlavou.

Ale já se na celodenku hrozně těším a věřím, že mi prospěje. Mamka s bráchou mě vyzvedávají, jdeme do nákupního centra a usazujeme se v kavárně. Je mi s nimi tak dobře! 

Paní doktorka mi říká, že mi domluvila přeložení na jiné oddělení - pro doléčování pacientů s psychózou. "Myslím, že tam to pro vás bude lepší. Přestěhujete se tam ve středu."

A je středa. Balím si věci, odevzdávám klíčky od skříňky a hrnek na čaj a přemýšlím o novém oddělení, jaké to tam asi bude. Doufám, že to bude hezčí. Na této stanici je to hrozně ponuré.

Házím si batoh na záda a sestřička mi pomáhá s taškou a doprovází mě ke správné budově. Nashledanou! Nebo raději.. sbohem!