Když se (ne)daří

 

Zdravím :)

Pár podzimních fotek... a taky stres a po nějaké době zase panická ataka. Je to fakt dlouhý článek. Kdo to dočte až do konce, tomu posílám pusu na tvář :DD

Před pár dny jsem si řekla, že místo cvičení zajdu s Tristanem na svižnou procházku. Jak myslíte, že to dopadlo? Jo, ušli jsme kousek, kde se chodíme koukat na koníky, a když jsem viděla ty stromy a tak... bylo to jasné. Delší procházka se nekonala. Prima čas na nějaké ty podzimní fotky :)

Tento týden pro mě nejnáročnější bylo úterý a středa. V úterý jsem šla za paní psycholožkou. Řekla jsem jí o tom, že jsem zhubla 15 kilo. Myslela jsem, že to nějak přejdeme a budeme se bavit o něčem jiném, ale ona se u toho zastavila.

Dělám to proto, abych se cítila lépe? Nebo proto, aby mě ostatní chválili, že jsem zhubla, že vypadám dobře? Jak byste na tyhle otázky odpověděli? Pro mě jsou asi důležité obě tyto stránky. Komu by neudělalo radost, kdyby ho ostatní za tohle pochválili? A cítit se dobře ve svém těle a nestydět se za svou postavu na fotkách... To je přece fajn, ne?

A kdy s hubnutím skončím? Pro mě je důležité jak číslo na váze, tak to, co uvidím v zrcadle. Je super vidět na váze hezké číslo... a stejně tak je super podívat se do zrcadla a říct si... Jo, vypadám hezky.

A jestli hubnu zdravě? Nehladovím? Asi z toho měla trochu obavy. No tak chcete slyšet, jak vypadá moje stravování? Popsala jsem jí to a myslím, že jsem ji uklidnila.

Po sezení s paní psycholožkou jsem se rozhodla jít do nákupáku, že se podívám po nějakých dárcích a třeba po nějakém oblečení. Sehnala jsem prd. Jen vánoční přání pro kamarádku a psí piškoty pro Tristana. Bylo tam hodně lidí a nějak jsem brzy z toho začala být unavená. Po příchodů k rodičům mi mamka ohřála dýňovou polívku s cizrnou, kterou uvařila. Mám ji moc ráda.

No a později odpoledne nás čekal volejbal, na který jsem se moc těšila. Zezačátku to bylo fajn, ale pak uprostřed jednoho setu to na mě přišlo. Sesypala jsem se. Šla jsem ke stěně, otočila jsem se zády k ostatním a snažila se v klidu dýchat. Nešlo to. Pocit, že se vám rozskočí hlava. Že nemůžete vydržet ve svém vlastním těle. Bušení srdce. Víte, že to přejde, ale nevíte co dělat, aby to přešlo co nejdřív. A co když to nepřejde? Co mám dělat?! A všichni čumí a nechápou, co se děje. Sedla jsem si na zem a pak jsem se rozbrečela. Šla jsem s mamkou do šatny a vzala jsem si prášek na uklidnění. Po chvíli to konečně přešlo. Bylo mi hrozně trapně, ale překonala jsem to a šla hrát dál.

Fotka z večerního venčení Tristana a fotka z postýlky před spaním:

Středa. Blbě jsem se koukla na to, na kolik jsem objednaná, naštěstí jsem to zjistila včas, vystřelila z domu a stihla dřívější autobus. Vyšetření na gynekologii, kterého jsem se dost bála. Kvůli tomu, jak mi vyšel rozbor krve a zvýšené dva hormony (jeden fakt o hodně). Ale dopadlo to dobře. Vaječníky mám v pořádku. Jinak aby se mi ty hormony srovnaly, bylo by řešení začít brát antikoncepci. Ale to mi doktorka nedoporučila kvůli tomu, kolik beru léků, že by se mi to všechno mohlo rozhodit. Takže to necháváme tak, ale ještě mě čeká za měsíc ta endokrinologie...

Protože se čekání a vyšetření protáhlo, musela jsem fakt sprintovat na autobus, byla jsem objednaná ještě do piercing studia. Našla jsem to na netu, že slečna by měla mít hodně zkušeností, profesionálka. Nechala jsem si nastřelit druhou dírku do ucha (na jednom už jsem ji měla), koupila si tam jednu náušnici a nechala si vyměnit piercing v uchu z chirurgické oceli za titan, s kterým by se mi to mělo začít lépe hojit. Slečna (nebo paní, nevím) byla moc příjemná a já mám z toho radost :)

Teď už je klid! Po obědě budu s babičkou pracovat na zahradě, pohoda, bude to pro mě po těch dvou šílených dnech relax. A přijedou nám rodiče s něčím pomoct a pak dáme kafe :)

Myslím, že jsem vás teď totálně unudila a kdo to dočetl až sem, má můj obdiv a velký dík!

Mějte se krásně!