Šachy!

 

Ahoj všem :)

Před nějakou dobou mi Verinka napsala tip na článek a tak se na to konečně vrhám :) Já a šachy!

Je to pěkná náhoda, že mi rodiče před pár dny dovezli s nějakými mými starými věcmi i ústřižek z novin (velice starých :D). A tak jsem si řekla, no jo, to musím určitě použít do toho článku!

Do školky jsem chodila možná tak půl roku, byla tam jedna zlá učitelka :)) Ale mamce se taky nelíbila! Pak jsem ještě navíc musela držet dietu při mononukleóze a nešlo to moc dobře skloubit. A jelikož mamka byla doma s miminkem - mým bráchou Matoušem, tak si mě taky nechala doma.

A právě jednoho dne do školky přišli dva šachoví trenéři a že prý, kdo by chtěl hrát šachy, tak se může zeptat rodičů, zda může do kroužku. Já ani nevěděla, co to je :D Ale prostě jsem přišla domů, řekla: "Maminko, tatínku, chtěla bych hrát šachy." A rodiče: "No, proč ne?" A když jsem do školky chodit přestala, začala jsem docházet do kroužku přímo do Domu dětí :) A pak jsem začala hrát za Beskydskou šachovou školu.

Myslím, že nějaké medaile jsem nasbírala už docela brzy, ale nemůžu to teď dohledat, tak se omlouvám. Později u mládeže je to tak, že se na turnajích děti většinou dělí: dívky i chlapci hrají zvlášť a to v kategoriích do 10 let, do 12,14 a 16 let. Pokud je málo dívek, hrají společně s chlapci. Celkově chlapců je na turnajích více a jsou šikovnější - i když teda nevím, čím to je :P

Tak třeba taková partie na Mistrovství České republiky... může trvat hooodně dlouho. Hraje se na čas, vedle šachovnice jsou hodiny, kteří měří čas každému zvlášť. Popravdě už ani nevím, jak jsou tam ty časy přesně nastavené, jen vím, že u rapidu se hrálo na 2x 20 minut. Já měla ráda ty delší partie, kde můžete opravdu hodně potrápit mozek. Když byl na tahu soupeř(ka) a muselo se nad aktuální pozicí hodně přemýšlet, člověk se mohl protáhnout... napít, zajít si na wc a podívat se, jak hrajou ostatní (ale nesměl s nikým mluvit, tedy s trenérem, rodinou nebo kamarády, dokud neskončila partie). A pak se mohl vrátit ke své šachovnici.

Vyhrabala jsem něco, ty obrázky jsou dost malé, ale snad stačí...

Nevím, z kterého turnaje jsou tyhle první dvě, ale tady na té dole vidíte můj soustředěný výraz, i když partie ještě nezačala (jinak takto se mi vlnily vlasy, když jsem je měla takhle sestříhané). To je fotka z Mistrovství Evropské unie. Můj poslední velký turnaj. 

A toto je ve školce s dětičkama, to jsem jednu dobu zkoušela. 

Jeden rok jsem vedla malý šachový kroužek ve Středisku volného času, tam už chodily děti ze školy a bylo to fajn. Další rok jsem zkoušela kroužek ve školce, ale já to s těmi dětmi vůbec neuměla, byly hrozně divoké a prostě jsem je tak nějak nezajímala :D Párkrát jsem přinesla šachovou omalovánku, ale jinak jsem jednoduše nevěděla, jak na ně. Ale měla jsem tam i oblíbené děti, které byly hodňoučké :))

S kroužkem ve školce jsem pak kvůli hospitalizaci na psychiatrii musela skončit, ale upřímně mi to nevadilo, protože to za mě vzal někdo jiný, byl to můj nadřízený (nebo jak to říct - spíš tak nějak kamarád). A ten si s nimi díky svým letům zkušeností poradil bez problémů.

Jinak měla jsem ráda turnaje i soustředění, ale ta soustředění byla někdy celkem masakr. Hodiny tréninků, že už jsem z toho byla večer kaput, motala se mi hlava a připadalo mi, že mám horečku. 

Turnaje jsem milovala asi i díky tomu, že jsme ve volném čase dělali blbosti, hráli hry a tak, měla jsem tam super kamarády. To už ale nikdo nevrátí, tak mám aspoň hezké vzpomínky. Vzpomínám ráda třeba i na soutěže družstev. Bylo to pěkné, jak se všichni snažili, abychom společně vyhráli :)

Jestli vás to zajímá, asi mým největším úspěchem bylo 3. místo na Mistrovství ČR v kategorii dívky do 14 let. Jenže já na to nevzpomínám jako na velký úspěch. Víte, co by byl mega úspěch? Kdybych to mistrovství vyhrála a já jsem k tomu neměla daleko, držela jsem se furt nahoře... a stačila by mi třeba jedna remíza, tedy pouze půl bodu... a bylo by to. Byla bych mistryně. A i po těch mnoha letech mě to mrzí. I když se to může zdát jako blbost.

Právě proto, že jsem začínala mít první psychické problémy, mi takový stres už nedělal dobře. Prostě jsem to špatně psychicky nesla. Nechtěla jsem soutěžit a trápit se tím, když se něco nepovedlo. A tak jsem to už úplně vzdala, i když to bylo lidem líto...

Už mi došla písmenka :)) Snad vás článek aspoň trochu zajímal a bavil. I když pro někoho jsou šachy naprostá nuda, já to chápu... ale vidíte, jak málo stačí, prostě doma řeknete, že chcete ve školce hrát šachy a později třeba můžete sbírat medaile. 

Můžete se klidně ještě na něco doptat, jestli chcete :)

Mějte se krásně!