Druhý kurz v Praze

 

Zdravím,

v minulém článku jsem psala o tom, jak pojedu do Prahy na další kurz (Základní kurz pro peer konzultanty). Pobyt v Praze byl fajn, ale doprovázely ho i nějaké komplikace :D

Tento kurz je pětidenní, tento týden byl 3 dny a příští týden 2 dny. Bála jsem se, jací budou lektoři, jací budou ostatní účastníci kurzu... ale všichni jsme si skvěle sedli. Je nás tam 10. Druhý a třetí den byl celý o prezentacích životních příběhů nás účastníku (měli jsme se vlézt s povídáním cca do 15 minut a pak jsme dostávali zpětnou vazbu od ostatních). 

Já se to jako debil snažila naučit nazpaměť (myslela jsem, že musíme), ale většina z nás měla u sebe osnovu nebo to i celé četli z papíru nebo z notebooku. Já jsem si svůj příběh doma vytiskla a když jsem zjistila, že to můžeme číst, byla jsem ráda. Ale chtěla jsem trochu udržovat oční kontakt a ne to celé číst z papíru jako robot. Krátce jsem se vždycky koukla na odstavec a pak postupně povídala. 

Byla jsem hodně nervózní... ale to byli úplně všichni :)) Příběhy byly moc zajímavé, sešli jsme se pestrá skupina s nejrůznějšími diagnózami a zážitky. Přímo čistě se schizofrenií jsem tam byla sama. Zmínila jsem nakonec i PPP, ale řekla jsem, že o této diagnóze bych s pacienty nemluvila, jelikož z tohoto se necítím dostatečně vyléčená a smířená. Ostatní řekli, že to je důležité, že člověk musí vědět, o čem chce hovořit a že musí mít své hranice. A jinak mi řekli, že jsem měla příjemný, klidný hlas, že jsem silná, co všechno jsem zvládla., líbil se jim přístup k mé nemoci a zotavení.. a že prý působím tak nevinně, že jsem taková čistá dušička a tak :))

Líbilo se mi, čemu jsme se zasmáli na konci 3. dne, než jsme se rozešli.

M. : "Vy jste pro mě všichni takoví ufoni. Ale já jsem pro vás asi taky ufon."

V. : "My jsme tady ufoni mezi ufonama. Vlastně je to takový ufosraz."

Jinak nakonec jsme s bráchou nespali u druhého bráchy a jeho přítelkyně, ale na hotelu kousek od nich. Bylo to celé obsazené, ale některé pokoje se na poslední chvíli uvolnily a naše skvělá maminka si toho všimla a honem nám vyřídila rezervaci. Bylo to tak lepší, jednodušší... sice nás to stálo peníze, ale brácha s přítelkyní mají malý byteček a museli bychom se mačkat všichni v malém pokoji, dělit se o koupelnu a tak... Takže takhle to byla paráda :) A ve volném čase jsme s nimi šli třeba do kavárny, na sushi, na pivo, na večeři... foto bráchy na snídani a v kavárně (má prostě úžasné vlasy!). Svoji fotku nedávám, nesluší mi to :D

No a komplikace? Jak jsem psala v minulém článku, na volejbale jsem si tak nějak udělala něco s nártem, ale to už mě téměř nebolí. Do Prahy jsme jeli s bráchou v neděli dopoledne. Ale co se nestalo v sobotu večer... zalívaly jsme s babičkou zahradu, já běžela zastavit vodu, jelikož mi už přetékala z jedné konve... a prostě jsem nějak zakopla, spadla a strašně mě bolela druhá noha. Věděla to jen babička, nechtěla jsem s tím nějak otravovat rodiče. Hrála jsem si na hrdinku, že to rozchodím...

Řekla jsem to pak bráchovi ve vlaku, oba jsme doufali, že to bude v pořádku. Jenže noha začala hodně otékat, pajdala jsem a udělaly se mi modřiny přes nárt, od kotníku a až na druhou stranu k prstům. Tak jsme tam šli nakonec na polikliniku... vstávali jsme hodně brzy, abych stihla být na kurzu (v 9 hod.). Šla jsem na rentgen a pak na chirurgii... bála jsem se, jakého doktorka potkám, ale byla jsem "přidělena" k jedné strašně moc hodné paní doktorce! Koukla na to... a že prý na snímcích je vidět čárka, že bych měla přijít za týden na kontrolní rentgen. A vybrala mi vhodnou ortézu. 

Už jsem se teda těšila domů na odpočinek. Nožku nahoře a klid. Ale zpátky na zbytek kurzu a na čas s bráchama se taky znovu těším :) No cesta domů byla docela dobrodrůžo, kvůli počasí... Ostrava zatopená, tramvaje stály bez elektřiny... ale nakonec se pro nás rodiče dostali a domů jsme dojeli :D

Taky mi tam ještě na kurzu říkali, jak se jim líbí, že v příběhu hodně zmiňuji rodinu, že v nich mám velkou oporu a tak. A tak co mě skoro až dojalo... jeden večer jsme si s bráchou na hotelu povídali až do 1 do rána, o všem možném, o životě... a brácha pak vstal z postele, šel mě obejmout a řekl, že mě má strašně rád...

Prostě... miluju svoji rodinu, pejska a svůj život, i když není vždy úplně jednoduchý.

Jestli jste dočetli až do konce, jste moc hodní. Jestli ne... je to takový článek tak nějak pro mě, takový výkec...
(mimochodem, myslím na Verinku a článek o šachách ;))

Držte mi, prosím, palce, ať kurz zdárně dokončím, dostanu osvědčení a taky ať je kontrolní rentgen v pořádku.

Mějte se krásně!!