Přeju si být ženou?

 

Dnes jsem byla opět u mé paní psycholožky a bylo to dost zajímavé. Takové malé zamyšlení...

Mé těžší téma jsme probíraly jen tak okrajově. Nějak jsem na to dneska neměla. Spíš jsme probíraly jiné věci. Bylo jich spoustu. Ale chtěla bych něco vypíchnout.

Už několikrát jsem slyšela paní psycholožku říct něco jako "...jsi žena..." a něco. 

Dnes jsem jí řekla: "Když občas řeknete v souvislosti s něčím, že jsem žena, přijde mi to divné. Připadám si staře."

"Opravdu?" zeptala se překvapeně.

"Jo, když mluvím o někom jako o "ženě", představím si třeba někoho nad 40 let."

"To se dozvídám věci..." pousmála se. "Já myslím, že ženou se stává dívka, když dospívá."

"Je divné říkat "dívka", to je někdo mlaďoučký a je divné říkat "žena". Nejlepší je holka, slečna, mladá paní..."

Co si o tom myslíte vy?

Taky jsme řešily to, že když koukám na stará videa nebo fotky, připadám si trapně. Krátké vlasy, buď vyžle nebo naopak s bříškem... A když jsem chtěla hrát s mladším bráchou a sestřenkou na zahradě divadlo, byla jsem scénárista a režisér zároveň, něco jsme předváděli a babička nás natáčela na starou kameru. Když na to koukám po letech, přijde mi to směšné. I když v tu dobu mi to přišlo super...

Mám ráda třeba fotky a videa s rodinou nebo kamarády, taky hlavně se zvířátky... ale hodnotím to přísně a za některé věci se fakt stydím. I když někteří členové rodiny mi při sledování starých videí řekli: "Vždyť je to hezké... vždyť je to roztomilé..."

Já nevím. Opět bych se ráda zeptala, jak to máte vy. Možná se hodnotím moc přísně. Do některých dětských dob bych se vrátila ráda, do některých vůbec. 

Víte, co mě někdy trápí? Myslela jsem, že každý normální člověk se jednou zamiluje a založí rodinu. Že je jasné, že každý jednou bude mít děti. Ale teď někdy přemýšlím nad tím... že třeba já děti mít nikdy nebudu. Ale copak to vadí? Prateta taky nemá děti. Má nás. Jeden z bratranců taky nemá děti... je dobrý v práci a žije si spokojeným životem s širší rodinou.

A já? Od puberty jsem samozřejmě přemýšlela nad tím, jakého bych si přála přítele. Jaký by byl porod. Jak bych pojmenovala své děti.

Proč bych je neměla mít?

Protože teď ani nemám partnera. A nedokážu si představit, že se s někým dám dohromady. Nějak mě to straší.

Protože mě limituje moje nemoc. Možná jsem sama takové velké dítě.

Protože jsem příliš úzkostná. Tristana měla dneska půl hodiny hlídat prateta a já se celou noc budila se strachem, jak se to dneska všechno zvládne...

Po nějaké době péče o dítě bych nejspíš opět skončila na mojí milované psychiatrii a všechno by bylo v prdeli... a to tomu dítěti přece nemůžu udělat.

Přeju si být ženou, manželkou, matkou? Přeju si zvládat věci, které "ostatní normální" lidé zvládají? Mám na to vůbec? Budu na to někdy mít?

Zítra mám narozeniny. A příští rok to budou kulatiny! Nemůžu tomu uvěřit. Cítím se mladší a přitom jsem stará. Tím samozřejmě nechci urazit slečny, ženy.. mladší či starší, než jsem já. Nejspíš je to jen pokřivené vnímání sama sebe...

Pokud vás tohle téma zaujalo a dočetli jste to až do konce, byla bych moc ráda za vaši zpětnou vazbu :)

No a... mějte se krásně! :)

EDIT: možná jsem povrchní, možná mám divné názory, možná jsem prostě fakt úplně chorá... nevím, co je správné... a stydím se za sebe...