U paní psycholožky

 

Moji milí.

Dnes jsem měla další sezení s mojí psycholožkou. Myslela jsem na něj hodně, teď už jsem byla tak nervózní, že jsem měla i zažívací problémy (čekala mě ve stejný den i kontrola a injekce u psychiatra, což jsem naštěstí zvládla v pohodě). Nemůžu psát příliš, o čem všem jsme si povídaly, ale něco zmíním.

Nejdříve jsme probíraly Vánoce. Pak jsme se dostaly k hlavnímu tématu. Třepaly se mi ruce a postupně jako bych měla na hrudi kámen. Ona je taková... nesoudí, nikdy mě za nic nepokárala, mám odjakživa pocit, že se umí neskutečně vcítit a rozumí mi jako nikdo jiný. Ale stejně mám někdy strach s ní o něčem mluvit.

"Myslíš jako proto, že bych to neunesla?"

"Jo."

"Já to unesu," řekla s jistotou.
Samozřejmě, že takový člověk unese téměř vše. Nevím, proč mám někdy takové uvažování.

Dnes jsme se dostaly ke kreslení.

"Není žádný návod, jak by to mělo správně vypadat. Prostě to nakresli tak, jak to cítíš a podíváme se na to. Půjdu si sednout vedle ke stolu a budeš mít u toho soukromí a klid."

Tak jsem na ten papír něco voskovkama načrtla. Bylo to jednoduché, ale zároveň to byla taková hlubší myšlenka. Povídaly jsme si o tom. 

Bylo to fakt těžké. Fakt moc těžké. Břemeno, které si nesu už strašně dlouho, vzala jsem to na sebe a jsem na to celou dobu sama. Neřekla jsem to ani v psychiatrické léčebně na dětském, když jsem byla poprvé hospitalizovaná. Rodiče by si to přece mohli přečíst v propouštěcí zprávě...

Řekla jsem to jen mojí paní psycholožce. Už dříve jsem to zmínila. Ale teď jsme to otevřely znovu, protože jsem zjistila, že to stále ještě nemám zpracované. A možná ani nikdy mít nebudu, víte?

"Mívám pocit, že vám musím vždycky něco říct a rychle to vyřešit, aby to bylo za námi." (Někdy mám pocit jako že ji svými problémy zatěžuju a musíme to stihnout za jedno sezení.)

"Můžeme to řešit, jak dlouho budeš potřebovat."

"Takže máme čas?"

"Máme spoustu času," ujistila mě.

V hlavě mi to teď všechno parádně víří, musím na to myslet, znovu myslet na ta slova, která mi řekla. Na moje myšlenky, které mě napadaly. Ale nejspíš vám nedokážu napsat víc. Omlouvám se. Spíš jde o ty pocity než snažit se napsat to tak, jak to přesně bylo řečeno.

Snad vám tento článek třeba nějak nezkazil náladu nebo tak něco... Bylo to takové zamyšlení. A aby to sezení nevyšumělo do vzduchoprázdna a já si o tom mohla někdy později znovu přečíst. (Což by ale asi stejně nemohlo vyšumět nikdy.)

Přeju vám zdraví... a klid a pokoj v hlavě a vašich myšlenkách. Psychika je prostě někdy svině.

Mějte se krásně užívejte sněhu. Vy, co ho máte rádi. Jinak to budete muset nějak překousnout :)) Já s tím problém nemám :)

Loučím se.