Pokračuje to......

 

Knížku "Schizofrenie" stále nezavírám a píšu další kapitolku.

Tento víkend byla oslava babiččiných 75 narozenin (z taťkovy strany). Dala jsem jí jako dárek polštář s koláží (se kterou pomohl taťka), kde uprostřed byla fotka jí a dědečka a kolem fotky vnoučat (je nás pět). Rozbrečela se. Ona je cíťa.

Bylo to pro mě hezké, ale i náročné. Ráda jsem se viděla s bráchy a jejich přítelkyněmi, strejdou a sestřenicemi... ale jak je tolik lidí najednou, tak se cítím nesvá. Navíc v pátek mi nebylo dobře, měla jsem blbou noc a bála jsem se, jak to u babičky a dědy zvládnu. Ale dobrý.

Od pondělka mě bolí zuby na jedné straně dole, nejspíš jak se mi tlačí poslední osmička (už kousek vykukuje). Chci ještě se zubařem počkat (bojím se zubařů), ještě se to dá vydržet... uvidím...

Mamka chtěla, ať jdu pokud možno co nejdřív k psychiatrovi. Trošku jsme si spolu totiž povídaly o mých malých (velkých?) trápeních. Šla jsem včera. Jako vždy byl moc hodný. Opět mi různě poměnil dávkování větší části mých léků (i injekce) a teď prostě musíme počkat, co to udělá. 

Stále se chceme vyhnout návratu zpět ke Clozapinu, zároveň mě taky ještě nechce posílat do nemocnice. Jenže kdyby na to došlo, nejspíš bych šla asi už i na elektrošoky. Byla jsem na nich naposledy před dvěma roky. Což je docela úspěch (jako že dlouhá pauza). Předtím jsem si jich užila ažaž. Nechci znovu :'-(  Dá se to zvládnout. Ale samozřejmě... není to zrovna příjemný pobyt v nemocnici s touto procedurou.

Furt se mi motá hlava. Brní mě končetiny. V noci jsem teď dvakrát málem spadla na stůl a na skříň, když jsem šla na záchod. Je mi divně. Nízký tlak.

Teď jsem se nějak zasekla a přemýšlím, o čem jsem vlastně chtěla psát...

Nevím, čím to je, ale když jsem mezi lidmi (tedy především s rodinou), smějeme se a tak... tak se dokážu smát taky. Volejbal mi taky dělá dobře. Lítám teď jako torpédo a mám radost, když mě ostatní chválí. Pak jsem ale sama a přijde to. Nejdřív úzkost, občas slzy...

Někdy se to úplně nevyvine, ale někdy je to peklo. Dneska jsem se probrala ve 2 hodiny v noci. Zašla jsem si na záchod a pak mi hrabalo a psala na fb nějaké svoje podivné myšlenky. Bolely mě ty zuby a slyšela jsem hlasy. Šeptání. Ale dobře rozeznatelné. Zlověstné. "Terezo... Terezo..."

Ráno (/dopoledne) jsem ten svůj příspěvek smazala. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimnul. Ale bohužel. Brácha psal mamce, o co jde a taťkovi volala babička (moje moderní šikula), že to četla a co se mnou je. Ups!

Je večer, tak za hoďku půjdu asi do postele... a už teď se bojím... taky ty sny... někdy úžasné zážitky (létání), jindy sny o tom, že mám do pár vteřin zemřít, jsem s tím smířená jen si říkám, jestli to bude bolet...

Uvidíme, co ty čarovné pilulky. Jestli mě z toho dostanou.

Život je někdy těžký, fakt těžký... chci, aby lidi, co mě dobře znají... věděli... že někdy fakt nemám do ničeho chuť, že jsem slabá, že se směju a uvnitř brečím... ale já chci zůstat silná a s nadějí ve svém srdci. Naděje neumírá. Vždycky jí aspoň ždibeček zůstane. A vy se zase odrazíte ze dna.

Doufám.