Anorektické okénko

Zemřela jedna z Princezen.

Když na to pomyslím, mám opravdu zase slzy v očích. Včera jsem to opravdu obrečela. Zemřela Natálka. Zemřela na mentální anorexii. Pamatuju si ji z psychiatrie z dětského. Byla tak krásná! Vypadala jako taková malá Twiggy, ty velké oči... akorát měla trochu jemnější rysy a dlouhé vlásky. Teď na nás shlíží z nebe jako anděl a snaží se nás ochránit před tímto utrpením, kterým si prošla ona sama. Ano, taky mě PPP dost trápily, narozdíl od Natálky jsem ale neměla neuvěřitelných 20 kg! Možná si říkáte, když to tak je, jak dokážou fungovat. To upřímně netuším. Jak to její srdíčko vydrželo...

Je k ničemu psát takovým lidem "prostě se pořádně najez, co je na tom tak těžkého.., "podívej se, jak ubližuješ svému okolí", "vypadáš opravdu strašně", "můžeš si za to sama", "kdybys chtěla..." apod., to prostě nepomáhá! Někdy potřebujeme pevnou ruku, ale hlavně trpělivost a lásku! Ať už máme 30,45,60 nebo 70 kg. Proto se to jmenuje mentální anorexie. Je to v hlavě, je to nemoc.

Může to být třeba něco jako těžší deprese. Takovému člověku taky nepomůže, když mu budete říkat "tak vstaň a jdi se projít", "jsi líný, nic neděláš", "zkus si číst", "snaž se to překonat, to snad nemůže být tak těžké". 

Asi už jsem to někde psala, ale nemůžu to najít. Jen pokud vás to zajímá. Poruchy příjmu potravy se u mě začaly nenápadně klubat, když jsem byla poprvé na psychiatrii s úzkostně depresivní poruchou. Sebepoškozovala se (když jsem neměla nějaký "prostředek", tak jsem se prostě kousala do rukou). Měla jsem fakt nízké sebevědomí a mluvit o svých problémech na vizitě před všemi ostatními holkami, lékaři, psycholožkou... byla jsem rudá, koktala jsem a neustále na ně tlačila, aby mě propustili domů. Celé to prostě pro mě bylo peklo (teď už hospitalizace zvládám naštěstí o dost lépe).

Natálka měla 11 let, když jsem ji poznala. Taková drobná blondýnka, přišla mi taková spíš tichá, ale jedla bez protestů, měla krásné blond vlasy a byla miloučká. Byla tam tehdy ještě dívka s anorexií, která dost odmítala přijmout nějakou stravu. Když mě poprvé uviděly, byly hned u mě, že jak to dělám, že jsem tak hubená a tak... přitom zas tak moc hubená jsem nebyla... Jen mě jednou zaskočilo, když jsem slyšela Natálku říkat: "Byla jsem dehydrovaná a jak mě vezli na tu JIPku, to byl takový adrenalin..." Jako by jí dělalo dobře, že se o ni lidi bojí..? :(

Opravdu jsem myslela na Natálku (ale i další holky), jak se jim daří a tak... podle fotek jsem viděla, že Natálka jde špatným směrem, ale pořád jsem doufala, že se to obrátí... Střídala všechny možné nemocnice a psychiatry (potkala jsem ji i u mého), ale nikdo jí nedokázal pomoct, protože ji to tak ovládlo. 

Anorexie vám vleze do hlavy a jen těžko ji zase dostanete ven. I když mám teď nadváhu, mívám úzkosti z toho, když si musím vzít večer kromě zeleniny i nějaké pečivo, které mi nutí babička. Raduju se nad každým malým krůčkem zpět k hubenosti. Nejradši bych vypadala jako v 16 letech (což chápu, že prostě nejde). Ale jako Natálka dopadnout nikdy nechci. To, jak ničila své tělo, vlasy, zuby, nehty, ke konci jí selhávala játra, krvácela do nohou a měla spoustu dalších problémů. Těžko vám popsat, jak vypadala. Sice jí bylo 25, ale byla jako stařenka, která je jednoduše na pokraji smrti.

Budu si na Natálku pamatovat jako na odvážnou osůbku,
Princezničku, která nakonec podlehla této hrozné nemoci.