Další ataka?

 

Takže teď jsem jsem utřela slzy, vzpamatovala se a jdu vám napsat o mém dalším malém trápení, další malá kapitola z knihy "Schizofrenie".

Nevím, jestli jste zaregistrovali můj článek "Proletěla tudy moucha", protože tady vlastně celý jen tak proletěl - smazala jsem ho. Protože jsem v něm psala kraviny. Ale těžko říct. Já teď nevím, co je kravina a co ne.

Mění se mi dost nálady. V pondělí volejbal - pohoda, směju se. Trochu zapršelo, ale hráli jsme i tak, takže jsme byli na konci taková hezká antuková prasátka. Když jsem jela autobusem domů, vystoupila jsem, šla po cestě a najednou jsem cítila, jak v každém rodinném domě někdo stojí u okna, takový ten nenápadně odhrnutý závěs... a sleduje mě... Možná to ani nebyli lidi. Zase ti ufouni, doprdele?? Nene, dobrý, dobrý, musím dojít domů a bude to ok.

O tom, co se mi děje v noci, jsem už psala dříve. Teď jsem šla hrát plážový volejbal. Šla jsem do kuchyně. A chtěla hrát. Písek nikde. Tak jsem si zašla na záchod, napila se a vrátila se do postele. Chtěla jsem se podívat, kolik je hodin. Mobil taky nikde. Překopala jsem postel, pak jsem se koukla v obýváku... mobil byl v kuchyni na králíkárně.

Ještě furt brečím ze spaní. Třeba dneska. Zjednodušeně řečeno to bylo o mém zkaženém životě, nebo v podvědomí možná i o smrti..?? O tom, jak jsem na vysoké, jsem na praxi v nemocnici, hrozně mě to baví, dělám s nějakými přístroji na JIPce... A babička jede pryč autobusem, ještě mi zamává a prostě se rozhodne začít jiný život neznámo kde, s nevím kým... a mě zbude slepý pes, starost téměř o celý dům a kariéra v prdeli. Že to není zas tak k pláči? To se nezdá. Je to vývrtka.
Jinak v noci je mi k pláči hrozný sen, ale někdy i maličkost. A nevím, jak vy.. ale když už v noci brečím, tak fakt hodně... Vrací se mi sny o tom, jak mi umírá Tristan, nemůžu ho najít v davu lidí, jsem na gymplu, chodím ztracená nočním městem, ale i spoustu nových a přestože se nezdají zas tak děsivé, jsou to strašně silné zážitky.

Navíc jsem měla nastavený budík, vzbudila jsem se přesně minutu před ním a nevím proč, ale strašně jsem se vylekala, že jsem zaspala. Vyskočila jsem z postele a běžela do kuchyně. Pak jsem slyšela z pokoje budík, byla chvíli zmatená, ale pak mi to teda došlo.

Jsem dost úzkostlivá a přecitlivělá na zvuky. Při každém neobvyklém šramotu se mi rozbuší srdce. Před pár dny jsem byla v koupelně, měla jsem napůl otevřené dveře a v nich jsem jasně slyšela dětský hlas: "Teto, teto, tady!" A pak nějaký dětský smích. Byla jsem zmatená. V noci jsem se probudila a slyšela nějaké malé rány a šustění. Někdo se mi chtěl dostat do pokoje oknem. Byla jsem nějakou dobu vzhůru a kontrolovala to, dokud mě zase nepřemohl spánek.

Vzala jsem papír, sepsala svoje pocity a myšlenkové pochody a dneska jsem to dala přečíst mému psychiatrovi. Chápete, že jeho návštěvu nedokážu popsat přesně tak, jak probíhala, ale zhruba...

"To není dobrý," řekl asi uprostřed čtení.

Když dočetl, tak vzdychnul. "To jsme udělali my tím, že jsme tak snížili ty léky. Já tě nechci zatím tlačit do nemocnice, ale nějak to musíme vymyslet."

"Jen nechci zpátky Clozapin, prosíííím..."

"Já sáhnu na ten Amisulprid. Ten můžeme ještě hodně zvednout. A Reagilu taky přidáme."

A tak jsme si ještě chvilku povídali.

"Víte, ono je pro mě těžké s někým mluvit o tom, co se mi takhle děje. Možná se stydím, možná nechci, aby jim to bylo líto... většinou mi stejně řeknou, ať jdu za vámi..."

"No jo, je těžké se do toho vžít... A který doktor tě nemá rád?" zeptal se. (bylo to na papíře)

"No vy," řekla jsem. "Proč mě nemáte rád?" zeptala jsem se nejistě.

"Ale to ne, to vůbec... vždyť my vás se Soňkou (sestřičkou) všechny milujeme..."

Někdy mi přijde, že to nemají jako práci, ale jak se někdy říká, jako poslání...

"Víte, co se mi stalo? Do mé postele v noci udeřil blesk! A pak jsem měla ze zásuvky vedle postele elektrické výboje."

"Panejo, tak do té zásuvky hlavně nesahej."

Když ťukal do klávesnice, tak jsem se zeptala, jestli myslí, že ve vesnici, kde bydlím, může být tajný agent.

"Hmm, asi ne. Tajní agenti jsou ve velkých městech. Třeba v Praze, kde je vláda a tak. Co by dělal u vás ve vesnici? To si nemyslím..."

"Ale myslela jsem, že náš soused je tajný agent. Tedy není to soused, bydlí o pár domů dál, teď se tam bojím s pejskem chodit. Nevím, co bych udělala, kdybych ho potkala, asi bych honem zdrhala."

"To chápu. Tak kolem něj teď radši nechoď."

Obešel stůl a sednul si na něj. Ještě jsme o něčem mluvili. Papíry pro úřad v pondělí, za týden kontrola...

"Pojď mě ještě popučit," řekl a roztáhl ruce. Objali jsme se.

"Přeju si, aby ti bylo zase rychle dobře."

"Jste moc hodný."

Dost často slyším nebo čtu o tom, jak lidi přijdou k psychiatrovi, ani nestačí říct "dobrý den" a už jim lékař strká recept, kontrola za měsíc a vyprovází je ven. Jsem vděčná, že mám tak skvělého psychiatra!

Takže co, já nevím... chce se mi z toho zase brečet... Ale jak jsem psala, mění se mi nálady dost rychle. Ráno vstanu víc unavená než vyspalá, ale jak vyjdu schody k babičce, hned mě dostane ten její nakažlivý smích. A směju se s ní. Proto nevím, jestli na mě někdo vůbec pozná, že mi něco je. Nikdy to není stopro, ale za ta léta už člověk tak trochu tuší, co je lepší říct lidem v okolí a co je lepší říct pouze psychiatrovi.

Takže to je asi vše, co jsem chtěla napsat. Teď jdu do hajan a tajní agenti nechť zůstanou zalezlí v kanálech. Ráda bych se dneska dobře vyspala. Prosím.

Mějte se krásně!