Město nebo vesnice?

 

Zdravím :)

K napsání tohoto článku mě inspiroval komentář ke článku o mé dovolené v Praze, tedy konkrétně věta: "Vždycky jsi na mě působila jako spíše městský člověk, tak trošinku uvězněný na vesnici/malém městě." Který mě vlastně malinko překvapil, a tak nějak jsem přemýšlela o tom, jak to vlastně už do dítěte mám :)

A zajímá mě taky, jak to máte vy!

Moji rodiče se oba narodili na vesnici, ale bydlet se pak spolu rozhodli v malém (okresním) městě. Volné chvíle a víkendy jsme však trávili třeba u babiček nebo prostě někde v přírodě, na výletech...

piknik s malým Matoušem O:-)

O prázdninách, na Vánoce.. jsme většinou byli u babičky a dědečka, kteří tehdy bydleli na samotě u lesa. V zimě jsme za nimi třeba jednou kvůli velké sněhové kalamitě jeli celý den vlakem, na nádraží čekali se sáňkami a taťka s dědou se se mnou a Matoušem brodili sněhem k domečku. 

Letní prázdniny byly něco úžasného. Vedle domu za potokem jsme měli "malinové bludiště". Teď jako dospělé by mi přišlo malé, ale tehdy pro nás bylo obří a my jsme si tam s Matoušem a sestřenicí Kájou dělali různé cestičky a hráli si na dinosaury.

já a koťátka :)

Milovala jsem všechno živé a kromě dědových zvířátek bylo mojí oblíbenou činností sedět hodiny u potoka a chytat žáby. Čím větší žábu jsem chytla, tím větší radost jsem měla :-O Nebo jsem v jezírku na zahradě chytala pulce. Když kočka chytla rejska, ukradla jsem jí ho, dala ho do velké sklenice, nasypala mu tam hlínu, on se tam hrabal, já mu tam házela žížaly a pozorovala ho, jak je žere. Byla jsem malý biolog 8-)

Poznávání stromů, ptáků, houbaření, pozorování srnek... to všechno bylo samozřejmostí. Tohle nejspíš dost dnešních dětí nezná a mně je to osobně třeba hodně líto. Myslím to tak, že o hodně přichází.

houbaření!

O pár let později se babička s dědečkem museli přestěhovat, ale je to opět na krajíčku vesnice a legrace v přírodě pokračuje! Jedna z nejlepších zábav na podzim? No přece skákání po balících sena!

Doma ve městě jsme to měli blízko do školy, do kroužků... taneční kroužky, šachy, hudební kroužky... Po škole jsme hráli písmenkovanou, měli jsme různé hračky, se kterými jsme třeba v něčem soutěžili apod.... Mně to ale stále táhlo tak nějak k té přírodě. Zachraňovala jsem zraněné ptáky, ježky, s kamarádkou jsme chovaly myši, krmila jsem toulavé kočky...

Jednou jsem potřebovala jet s potkanem k veterináři, nasedla jsem na špatný autobus a jela na druhý konec města. Taťka mě tam nakonec hodil autem a přitom mi řekl: "Já jsem v patnácti jezdil sám do školy do Prahy." (studovali tam s mamkou střední školu - díky tomu se poznali)

Časem se to tak nějak změnilo, já sice pořád tíhla ke zvířatům, chovala jsem pískomily, potkany, měla jsem korelu, nějakou dobu jsem chodila ke koním, přála jsem si pejska... Ale prázdniny u babičky a dědy už nebyly úplně top. Stále tam jezdíme rádi, ale chápete... už nesedím hodiny u potoka a nechytám žáby, už nekrmím rejsky, už se neschovávám v malinovém bludišti... Místo toho jsme teda s Matoušem rejdili na motorkách po lese a po polích :-D Opékání buřtů, procházky po lese... Ale už je to prostě jiné než v dětství.

Na školu do Prahy, jsem se taky dostala, ale tedy na vysokou. A můžu říct, že to pro mě byla docela divočina. Dojet vlakem na hlavní nádraží, jet metrem, autobusem... Byla jsem z toho na větvi. Neustále jsem měla strach, že se v hromadné dopravě nakazím nějakou nemocí nebo mě někdo okrade :-( Když jsem školy v Praze musela nechat, tak se mi ulevilo. Byla jsem zase v bezpečí domova. Ale bohužel to bylo kvůli tomu, že jsem začala bojovat s těžkou nemocí a dostala jsem důchod.

Co se týče všeho živého... Chodila jsem do přírody s (mým vysněným) pejskem, především kolem řeky kousek od našeho domu. Jaro, léto, podzim... všechny procházky měly své kouzlo. Tahle fotka je podzimní s Tristanem. Ráda jsem chodila i s bráchy, bylo to veselejší, nasmáli jsme se.

No a tak jsem byla doma. Ve městě, sice příroda kolem byla, ale prostě ve městě. Nebo doma... zezačátku spíš častěji v nemocnici než doma. Ale lepšilo se to. Nějakou dobu jsem chodila do stacionáře (v hezkém prostředí u přehrady), ale pak jsem prostě "hnila" doma. 

Rodiče v práci, bráchové ve škole. Dělala jsem drobné domácí práce, o které mě poprosila mamka, chodila jsem na procházky s Tristanem... ale jinak jsem prostě čekala, až se někdo vrátí domů a bude se mi věnovat. Rodiče třeba přišli z práce unavení, dávali si šlofíka a já byla zklamaná, že si se mnou nechtějí dát kafe a povídat si. Aby to nevyznělo blbě - rodina se mi věnovala hodně, ale prostě se mnou nemohli být všichni 24 hodin denně.

No a pak... přišel nápad, abych se přestěhovala do velkého rodinného domu za městem do bytečku, který zůstal prázdný po prababičce. Abych se zbavila chorobné závislosti na rodičích. K pratetě a babičce, která zůstala sama po smrti dědečka. A tak to nastalo... velká změna, velké stěhování. Mám tady nově vymalováno, nový nábytek, koberce, všechno... Ano, miluju fialovou. Ale v obyváku mám i zelenou :-) Tady můžete vidět malou ukázečku z mého bydlení... no fotila jsem tehdy hlavně Tristana a jeho nový stojan na krmení :-D

Kvůli mé nemoci a velké závislosti především na mamce to bylo pro mě hodně těžké. Představovala jsem si, že rodiče budou každý den po práci jezdit ke mně a trávit se mnou hodiny u kávy. Tato představa se samozřejmě nenaplnila. Když měli třeba někdy o víkendu přijet, čekala jsem u okna, vyhlížela je a byla naštvaná a rozmrzelá, když dlouho nejeli... Bylo to celkově fakt náročné. Zpráškovaná, věčně unavená, ospalá, otrávená životem s nemocí, nezajímala jsem se o veškeré dění kolem domu... Jednou z mála věcí, kterou si vybavuju, je jak sedíme v létě na posezení a pijeme ledovou kávu. Jinak mám toto období v hlavě tak nějak zatemněné (a bohužel vím, že se to může zase opakovat, ale.. chci myslet pozitivně).
Jednou z výhod bylo to, že jsme si navzájem dělaly společnost s babičkou. Byla jsem často u ní. Tedy v době, kdy jsem brala nejvíc tlumivých prášků jsem u ní spíš často spala na gauči. Pečovala o mě, jako pečovala o nemocného dědečka. Pomáhala mi se o sebe trochu postarat.

A teď?

Po dlouhé době jsem se vzpamatovala a můj život se změnil. S babičkou jsem asi víc než ve svém bytečku. Trávíme spolu většinu času. Hrozně moc se spolu nasmějeme. S rodiči se vidím hodně často a s bráchama jak to jde. Jsme rádi za každý čas, kdy můžeme být spolu. 
(Mimochodem, dojíždění z naší vesnice do Centra duševního zdraví mi dalo to, že jsem se konečně naučila sama jezdit autobusem do města a pohybovat se po něm.)
Zamilovala jsem si naši zahradu. Babičce a pratetě teď pomáhám a to ráda. Mám na starost třeba zalívání dýní, rajčat, jahod... a mám radost z toho, jak to roste a když se tomu daří. Minulé dny jsme s babičkou obíraly angrešt, čistily ho a babička ho pak zavařovala. Dneska jsme přebíraly hrášek.

Zase poznávám květiny, zjišťuji o rostlinách, jak často a jak moc potřebují zalívat, kdy kvetou, kdy zrají... Hlavně s Tristanem ráda využívám zahradu jako fotoateliér :D

Takže město nebo vesnice?! :))

Tento článek byl hodně dlouhý. Já vím. Kdo to dočetl, tomu patří můj obdiv. A mohla bych psát ještě dál, ale musím to už ukončit :D Tak zase třeba jindy a třeba z trochu jiného úhlu...

Pac a pusu a video Tristana ze zahrady :-*
(ani byste na bobkovi jen tak nepoznali, že je slepý, že?)