Moje krize

 

Zdravím všechny,
po nějaké době jsem tady zase s tak trochu deníčkovským článkem o tom, jak to teď běží a jak se mi daří. Mám krizi, kterou však, věřím, brzy překonám.

Napřed tak trochu "zlehka". Můj brácha Šimon měl 18, takže už jsme všichni tři sourozenci dospělí. No jo, nějak ten život strašně rychle letí... Tady mám fotku s dortem - klavír (a jak si rozbaluje nějaké z mnoha dárků).

Slavili jsme u nás (tedy nahoře u babičky), protože počasí bohužel nepřálo, jinak bychom byli venku na posezení. Bylo nás asi 14. Dárky Šimona potěšily, atmosféra a nálada super, jídlo taky a dort mňamózní!

Tady mám fotku z oslavy s Tristanem. Mám novou barvu. Řekla jsem kadeřnici (naší známé), že bych radši něco tmavšího, navrhla čokoládu do měděna, já teda myslela, že bude světlejší, takže trochu nezvyk, ale pomalu to po mytí a na sluníčku světlá. Jsem spokojená. S čím nejsem spokojená je to, že mi hodně, ale opravdu hodně prořídly vlasy :(( Což vidíte na pěšince. Řešila jsem to s psychiatrem a poslal mě na krevní odběry. Tak uvidíme. Ale říkal, že léky, které beru, by to dělat neměly.

Z čeho jsem někdy fakt na mrtvici je moje prateta, se kterou s babičkou bydlíme. Celý život sama, bez dětí, takže se "cpe" do širší rodiny. (Jasně, má pár kamarádek.) Na jednu stranu na nás nekašle (dárky na  narozeniny, Vánoce a tak), stará se o dům, zahradu... ale ona je prostě hrozně podivínská. Museli byste ji poznat, abyste to pochopili.
Jako dárek pro Šimona mi mamka pomohla vybrat moc hezké povlečení, které se mu skvěle hodí ke koberci v jeho novém pokoji a k tomu raffello a sypaný čaj (má rád). Víte co řekla prateta před všema ostatníma? Že dárky jako povlečení ji vždycky sraly. Víte, jak mi bylo? Šimonovi se dárek upřímně líbil (aspoň to říkal a mamka to později potvrdila, když byli doma), stejně jsem to večer obrečela.
Včera večer jsem zalívala dýně, rajčata, jiřiny a jahody (to mám na starost a dělám to ráda), ale víte co? Dýně zalívám blbě! A "proč si nevezmu těžší konev? A rovnou do obou rukou, abych se nekřivila?" Nemůže jí být jedno, jakou konví zalívám?
Po obědě jsme s babičkou dávaly do pořádku záhony jahod. Já je sbírala a babička odstraňovala suché listy a oddenky. Když jsem je večer zalívala, dozvěděla jsem se od tety, že jsme to obraly špatně. Že "tam jsou ještě červené". No jo. Které byly ovšem zespoda bílé, milá teto.
Těžko se to popisuje, jak jsem psala výše, museli byste ji poznat. Způsob, jakým se vyjadřuje, jak musí být všechno po jejím... Naštěstí hodně cestuje, a tak máme s babičkou docela často od ní na nějakou chvíli pokoj :D 

Promiňte, že si takhle stěžuju. Jen jsem si chtěla trochu ulevit.

A moje krize? Naklusala jsem k panu psychiatrovi (můj je úžasný, pozitivní, laskavý), že se poslední dobou nějak necítím. Začalo to vlastně asi po první operaci Tristana, která byla 2.5. Celou noc jsem ho tehdy hlídala. Od té doby jsem se v noci začala často budit, když se Tristan třeba přesouval po posteli, kontrolovala jsem ho, jestli dýchá... Začala jsem dost brzy vstávat, protože už se mi prostě nechtělo spát.

Zhoršovalo se to tak, že přišly hrozné sny, budila jsem se s úzkostnými pocity, před spaním depka, slzičky... Všechno jsem to panu doktorovi popsala a on se přiklonil k tomu, že prostě úzkosti, strach o pejska a zhoršené spaní a blbé sny spolu všechno souvisí a že mi nechce cpát další trvalou medikaci, dostala jsem prášek na úzkosti a lepší usínání, který je však návykový, takže ho budu brát jen přechodnou dobu a uvidíme. Takže zkouším teprve třetí den, ale už teď se nebudím se strachem nebo i brekem, ale prostě jen tak a v klidu zase usnu. Úleva! Snad to tak vydrží.

Bohužel mi teď přišel z OSSZ dopis s dotazníkem k mému zdravotnímu stavu a já se vylekala, že přijdu o důchod. Moje obvoďačka říkala, že o tom ví a ať se nestarám, že dá dohromady všechny mé lékařské zprávy a vyřídí to. Je moc hodná. Já budu muset vyplnit ten dotazník - kolik beru léků (mega hodně), jestli považuju svůj duševní stav za vyrovnaný (hmm), jak mě omezují zdravotní potíže atd. Rodiče říkali, že mi s tím pomůžou. Snad to dopadne dobře. Ráda bych, abyste si nemysleli, že jsem líná pracovat, já o brigádě mnohokrát přemýšlela, ale s tím množstvím léků, s okulogyrními krizemi a zhoršením psychického stavu i při mírné zátěži, zkoušky o snížení léků většinou neúspěšné plus od minulého přezkoumání diagnostikovaná epilepsie... Však víte, kolikrát jsem byla na psychiatrii, že se mi v různých intervalech vrací bludy a někdy i halucinace, jednu dobu jsem měla epileptické záchvaty... uvidíme, jak to vyhodnotí.

Takže teď už končím s mým vylíváním srdíčka. Vím, že to byl dlouhý a možná nudný článek, a proto děkuji všem, kteří mu věnovali svůj čas.

Mějte se krásně!