Jak jsem zvládla operaci?

 

Zdravím vás!

Tak jsem doma a říkala jsem si, že napíšu článek o mém pobytu v nemocnici a operaci s hrtanem a hlasivkami. Pokud vás to zajímá, čtěte dále.

Přijata jsem byla v úterý na oddělení ORL spojené s očním. Těch informací při příjmu bylo hodně, až mi z toho šla hlava kolem, ale sestřičky byly milé a trpělivé, takže jsem to nějak zvládla. Vyšetřila mě mladá sympatická doktorka, dívala se mi zase do krku hadičkou přes nos, ale tentokrát jsem se nedusila, jen se mi dvakrát natáhlo. Lepším se!

Pokoje byly třílůžkové se sociálním zařízením. Když jsem přišla, byla tam jedna paní s okem a jedna se silnou angínou, ale obě ten den odcházely, tak jsem měla soukromí. Vzala jsem si s sebou tlustý časopis a když jsem si chtěla dát od čtení pauzu, pouštěla jsem si písničky na mobilu. Večer jsem zavolala rodičům a oběma babičkám.

Operace byla v plánu na 8:15. Vstala jsem v 5:00 v klidu jsme si dala sprchu, oblékla anděla, vyndala piercing (ostatní šperky jsem nechala doma), sestřička mi zavázala nohy, píchla kanylu a dala kapačku, protože od půlnoci jsem nesměla pít, jíst a kouřit, tak abych byla trochu zavodněná. Asi třikrát se mi pak chtělo na záchod, tak mi sestřička musela kapačku na chvíli zastavit. Před operací mi píchli injekci premedikaci - příprava na zákrok, aby člověk nebyl ve stresu. Potom už jsem nesměla vstávat z postele, protože by se mi mohla točit hlava.

Na operaci mě nakonec vezli někdy kolem 8:30-8:45. Sestřičky se mnou s postelí obily každé futra a jedna sestřička jim říkala, že než mě tam dovezou, budu mít otřes mozku :D Premedikace začínala působit, sice jsem měla ještě trochu strach, ale už jsem nebyla v nervech a byla jsem klidná. Co teď budu psát berte trochu s rezervou, protože vzpomínky nemám úplně jasné.

S postelí mě dovezli k takovému "oknu", kde jsem se přemístila na takové nějaké lehátko a převzali si mě tam doktoři a sestřičky. Byli na mě moc hodní. Jedna doktorka (sestřička?) mi řekla, že mi sundá anděla, ale budu přikrytá. Dala na mě deku/plachtu a pod ní mi svlíkla toho anděla. Takže jsem se tam nemusela nějak vystavovat. Byli chápaví.

Potom mě vezli na operační sál. Bylo to tam hezké, světlé, ale pamatuju si to trochu mlhavě. Opět jiné lehátko, bylo dost úzké, padaly mi ruce dolů, ale ty mi potom přidělali k tělu. Doktor mi ještě kontroloval krk, dali mi čepici atd. Pak nade mě dal anesteziolog kyslíkovou masku.
"Ještě neuspáváme, jen dáváme kyslík, tak hezky zhluboka dýchejte."
Pak mi doktorka (sestřička?) řekla, že mě pomalu začnou uspávat.
No a dál už nevím. Zákrok se provádí s intubací vleže se zakloněnou hlavou, kdy vám strčí endotracheální rourku a kovový tubus do krku a tím mikroskop, případně mikronástroje.

Probudila jsem se na dospávacím pokoji, brněla mě noha, tak sestřička řekla, ať s nohama zahýbu, pomohlo to, takže dobrý. Pak jsem prosila o něco na bolest, protože v krku mě dost bolelo. Ale není divu...
Na dospávacím pokoji jsem byla asi dvě hodiny.

foto ze včerejšího odpoledne

Cestu zpátky na oddělení do mého pokoje si moc nevybavuji. Na dospávacím mi dali další kapačku, tak ta mi na pokoji dokapala. Když jsem se pak dala trochu dohromady, tak jsem si zase četla a poslouchala písničky. Měla jsem hlad, neměla jsem snídani ani oběd, takže na večeři jsem se těšila. Večer jsem si volala s rodiči a bráchou, hlas jsem měla zastřený, ale celkem se to dalo. Před spaním mi dala sestřička tabletku na bolest. V noci asi o půl 3 jsem se vzbudila a strašně mě v tom krku bolelo, tak mi dala sestřička infuzi. Nakonec jsem ještě usnula. Ráno mi dali další tabletku na bolest a bylo to lepší.

Co mi vlastně dělali? Sliznice u hlasivek byla zbytnělá, takže mi to při operaci odstranili-vyhladili. Prý s tímto mají problémy třeba zpěváci, když namáhají hlas, nebo třeba číšníci, co celý den mluví s hosty. Nejsem ani jedno :D Ve zprávě je: "Z našeho hlediska se jedná o funkční poruchu hlasu." Ale jak je to možné, když mluvím úplně normálně (běžně nekřičím ani nešeptám, což taky dost zatěžuje), to mi nikdo neřekl. Prý se musím naučit správně používat hlas, ale nevím, jak jinak mluvit. Prý mě poučí foniatrická specialistka, tedy ORL doktorka, která mě do nemocnice k panu primáři poslala.
Dneska při vizitě se mi znovu koukali do krku hadičkou přes nos, ale jsem šikovná, ani se mi nenatáhlo. Taťka říkal, že už jsem profík :D Pak jsem se ptala, jestli teda už můžu jít domů, protože pan primář řekl, že když bude všechno v pořádku, tak už můžu jít. Doktor se ptal, jestli se na to cítím. Řekla jsem, že jo. 1.12. budu mít u nich v ambulanci kontrolu.

Při polykání mě furt v krku bolí, dá se to přežít, ale na noc si vezmu tabletku, aby mě v noci nebudila bolest (snad). Bohužel mluvím hůř, než včera, šeptám/chraptím, nedaří se mi rozmluvit. Ještěže má babička naslouchátko, jinak by mě asi vůbec neslyšela.

Co bych řekla nakonec?

Jsem ráda, že to mám za sebou a doufám, že už se mi to nevrátí. Uvidím, co mi ještě řeknou na kontrole a jak pořídím u mojí ORL doktorky. Jinak musím říct, že personál super, sestřičky laskavé, trpělivé, doktoři milí, vstřícní. A na operačním neskutečně hodní! Až příště půjdu na operaci (ale nejlépe už nikdy :D), tak budu trochu vědět, co mě čeká a nebudu se bát.

Kdo si přečetl celý článek, tomu děkuji a snad to bylo pro vás zajímavé :)

Mějte se krásně!