Deníčkovský

Zdravím!

O koních, tetování a doktorech....

Jako první bych asi zmínila vyjížďku na koních. Dostala jsem ji od rodičů ke svátku. Moc mě to potěšilo, protože jsem dlooouho nejela na koni a chybělo mi to. Přítelkyně od bráchy Šimona je taky Terezka. Té se to moc líbilo, tak jsem ráda. Měli osedlaného koně navíc, tak přesvědčili mamku, ať jede taky. Takže jsme jeli já, mamka, Šimon a jeho Terezka :) 

Vyjížďku jsme měli na farmě dá se říct už trochu na horách, je to místečko, kde jsem se jako poprvé učila "řídit" koně a kdy jsem se do nich fakt zamilovala. Bylo mi možná 12 let? Už nevím. Koníci jsou huculové, je to takové menší plemeno, ale jezdí se na nich s váhou až do max 90kg (což mi přijde dost hodně...). Zvládají chodit po lesních pěšinkách, kamenitých stezkách, blátivých terénech, přes potoky... Pokud chcete, můžete zkusit klus. Přišlo mi, že můj koník jde moc na okraji pěšiny a pokoušela jsem se ho "přetlačit", ale pak jsem si řekla... zná to tady jako vlastní boty :D Budu mu věřit. Koníci jsou zvyklí chodit v řadě za sebou. Vyjížďky jsou i pro úplné začátečníky. 

Vyšlo nám krásné počasí a taťka, během toho, co jsme byli pryč, udělal spoustu krásných podzimních fotek a pak se tam skamarádil s nějakým pejskem.

Koník, který mě teď svezl má krásné
jméno. Úplněk :) Moje první dvě fotky.

A mamka má moc hezké foto
s Jasmínem, tak ho sem chci dát :)

Bohužel úplně na pastvě ke konci vyjížďky mamka volala na Šimona, jestli se mu to líbilo, odpověděl jo, super a zničehonic ležel se svou kobylkou Borůvkou na zemi. Nic se jí však nestalo. Nejspíš uklouzla, nevíme. Přilehla Šimonovi nohu, naštěstí s ní nic nemá. Ale znovu na koně sedl, aby neměl trauma a nezůstal v něm jen negativní pocit. Podle mě to vzal dobře :)

Jinak jsem byla podruhé na psychogymnastice a bylo to moc fajn. Byli jsme tam zase jen tři. Pan T. a slečna S. Téma čekání. Takže jsme představovali např. čekání na návštěvu rodiny, čekání až se upeče koláč, čekání na důležitý dopis, čekání na autobus.. a o čekání jsme si i povídali. O čekáních v našich životech.

No a včera... bylo tetování! Měla jsem z toho strach, už měl nachystanou nějakou předlohu podle toho, o čem jsme bavili na konzultaci... ještě jsme trochu probírali, jak bych to teda chtěla, pořád jsem si nějak nebyla jistá, až mi řekl... "Věř mi," a já mu teda věřila, stejně jako kůň má přecejen dost zkušeností :D A jsem spokojená :)

Takže se zrodil tento náramek. Do tetování jsem šla proto, že jsem si v době okolo 13 let udělala dost jizev od sebepoškozování. Což mě teď zpětně mrzí a stydím se za to. Myslela jsem, že to nechám tak, protože to prostě patří ke mně, ale nápad tetování se mi tak nějak hodně zalíbil. 

Říkám si, jestli to není moc velké, ale postupně se mi to líbí čím dál víc. Naživo je opravdu hezčí! Když tetování prvně uviděla babička, řekla: "Já myslela, že to bude malý náramek a ne taková větev!" :D 

Nakonec jsem chtěla napsat. Mám už hodně dlouho problémy s hlasivkami. Musím si odkašlávat, jinak šeptám. Doma se mi za to smějí, že prý "to je tajné", když mluvím a přitom šeptám. Konečně jsem se to rozhodla řešit. Byla jsem na vyšetření u foniatričky. Nic moc teda, sestřička drží hlavu a doktorka se dívá takovým něčím kovovým hodně dozadu do krku a několikrát se vám natáhne. Dala mi nějaké léky a doporučení na cucací pastilky. 

Ale nezlepšilo se to. Takže teď na kontrole mi řekla, že mě pošle na konzilium do nemocnice. Podle zprávy, co mi napsala, co mi tam našla... se tohle většinou operuje.. Já jen doufám, že se mýlím. Mám strach :( Jsem objednaná na vyšetření na 1.11.. To má Tristan narozeniny. A já si říkám, co se má stát, stane se. A nějak to přece zvládnu, jako x lidí přede mnou. A třeba to nakonec ani nic nebude...

To je asi vše, o co jsem se chtěla podělit. 

Mějte se krásně! :)