Moje milé centrum

Nejdřív bych chtěla poděkovat za vaše milé komentáře u posledního článku. A za podporu. Je mi teď zase líp, ale každopádně musím být ve střehu a při problémech jít k psychiatrovi. Půjdu k němu v úterý příští týden na injekci a na kontrolu. Tak si popovídám.

Dnes bych vám chtěla představit centrum, kde jsem začala docházet. Úplně jsem si ho zamilovala :) Jezdím do něj autobusem s jedním přestupem, což pro mě byla velká výzva. Už to cestování zvládám docela dobře. Koho to zajímá, čtěte dále :)

Centrum se jmenuje Beskydské centrum duševního zdraví, já říkám zkráceně "centrum", někteří říkají "cédézetko". Vzniklo před dvěma roky, ale mám pocit, že se ještě postupně rozjíždí. Funguje na základě spolupráce nemocnice a charity v našem městě. Za docházku a péči se neplatí. 

V centru pracují zdravotní sestry, sociální pracovnice, psychiatři a psychologové a peer konzultantka (člověk, který byl nemocný, ale už je zdravý a může pacienty podporovat, předávat zkušenosti atd). Dělají na mě dojem, že je tato práce baví a naplňuje. Jinak by nebyli tak milí, trpěliví a ochotní. Nabízejí i služby v terénu. Pomáhají člověku zapojit se do běžného života. Doprovázejí pacienty k lékaři, na úřad atd. Pro mě je asi nejdůležitější zapojení se do aktivit, které centrum nabízí. Že se seznámím a komunikuji i s jinými lidmi než jen s rodinou (s jinými lidmi jsem málo). Z aktivit si můžete vybrat, co vás zajímá a láká a přijít kdy chcete. Je tam denní místnost, kam třeba chodí pacienti i jen na chvilku posedět, když se jim to hodí, dát si kafe/čaj a pak si pokračují dál ve své cestě obyčejným či neobyčejným dnem.

Zapojila jsem se třeba dvakrát do tvoření, hlavně s papírem, už jsem myslím v jednom článku ukazovala loďku na moři a podruhé to bylo tvoření za pomoci papírových roliček. Dvakrát jsem byla na "Povídání s psychiatrem BCDZ". To je taková skupinovka, kdy pan psychiatr načne nějaké téma a pak nás nechá mluvit, každý může přidat svou zkušenost nebo se na něco zeptat... Jednou bylo téma "Sebehodnocení" a jednou "Psychosomatika". Pana doktora znám z nemocnice, je to neskutečně laskavý a vlídný člověk. V nemocnici přestal pracovat na podzim a teď (kromě soukromé praxe) pracuje v centru.

Jinak jsem měla jednou sezení s paní psychiatričkou na posouzení, jestli jsem vhodný pacient (jinak budu ale normálně chodit ke svému ambulantnímu psychiatrovi). Pak jsem měla několik schůzek se sestřičkou a sociální pracovnicí, ke kterým jsem byla přidělena (jestli jsem to dobře pochopila). Naposledy mě sociální pracovnice doprovodila do nemocnice (která je kousíček od centra) a společně jsme našly cestu, kterou se co nejjednodušeji pěšky dostanu na neurologii, kam jsem objednaná v srpnu. Normálně tam totiž jezdím s rodiči na parkoviště nahoru nebo dolů a ono se dá jít ještě jinak a je to nejlepší. A nejsem závislá na rodičích a nebudu mít problém, když nebudou moct.

V pondělí, středu a pátek tam dochází paní Maruška jako dobrovolnice. Aby tam někdo byl, s kým si pacienti můžou popovídat, hrát hry... mě třeba hrozně baví Dobble :D

Už když jsem poprvé vešla do denní místnosti, vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Představovala jsem si to jinak. Je to tam takové malé, ale úplně to stačí a je to tam útulné. Ta velká kuchyňská linka je boží!

Dneska jsem jela na vaření s Andrej, moc milou peer konzultantkou a dělali jsme šopský salát. Byli jsme na vaření jen čtyři. Škoda, že nepřišlo víc lidí, na druhou stranu čím méně lidí, tím méně jsem nervózní... Příště budeme dělat těstoviny s boloňskou omáčkou.

Přikládám fotky.

a nakonec paní Maruška, naše zlatíčko :))

To by bylo asi vše :) Kdyby vás ještě něco zajímalo, tak napište :)

Mějte se krásně!