Zklamání

Znáte to? Ten zvláštní pocit... motýlci v břiše...

"Slečno, jste vzhůru?" slyším nějaký mužský hlas.
"Slečno, vnímáte mě? Slečno Terezo!"

Otvírám oči. Ležím na posteli, kolem hadičky, vzadu přístroje, na ruce katetr. 

"No vidíte, skvěle," usmála se sestřička, která stála ne levé straně postele a dělala něco s infuzí. Na pravé straně postele stál muž celý v bílém. Jistě doktor.

"Jste v nemocnici. Na neurologii," vysvětluje mi,

"Co se stalo?" zeptám se tiše. Špatně se mi mluví, mumlám.

"Měla jste úraz. Spadla jste na autobusové zastávce a dostala epileptický záchvat."

"Epilepsii měl můj dědeček," říkám unaveně.

"To už víme. Mluvili jsme s rodiči. Bohužel nemohli hned tak rychle přijet."

"Jo. Jsou na Novém Zélandu."

"To je dobře, zdá se, že paměť máte v pořádku," usmívá se doktor a dotkne se mého ramene. "Byla jste dlouho v bezvědomí. Ještě vás pořádně vyšetříme. Necháme si vás tady na JIP do zítra a asi tak do středy na normálním lůžku na pozorování a pak vás pustíme domů."

"Co můj pes?" zaleknu se.

"Žádný strach. Má ho u sebe váš bratr." 

S úlevou si povzdechnu a zase zavřu oči. 

"V pořádku, dobře se vyspěte," řekne sestřička sladce.

...

V nemocnici byla nuda, ale alespoň jsem si na chvíli odpočinula od psychicky náročné práce. V den propuštění se na mě ještě znovu přišel podívat pan doktor. Až později jsem zjistila, že to byl primář. Sympaťák. Vysoký, trochu prošedivělé vlasy, přesto působil mladý, autoritativní a hlavně byl nesmírně vstřícný a laskavý.

...

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že jsem opět v nemocnici.

"Slečno Terezo, vám se u nás nějak líbí," vidím nad sebou usmívajícího se doktora. Je to ten stejný jako předtím. Pan primář.

"Já jsem měla zase záchvat?" snažím se rozpomenout.

"Ano. A opět jste upadla tak, že jste si málem rozbila hlavu Vyděsila jste lidi na zastávce."

"Ach jo."

"Nebojte, bude dobře," říká doktor povzbudivě. "Najdeme správné léky."

"Fajn," říkám a zase zavírám oči.

"Víte, dali jsme vám do infuze něco na zklidnění, tak budete asi ještě trochu unavená."

"To tedy jsem," odpovídám a obracím se na bok. Jsem naštvaná na celý svět.

...

O týden později jdu s mým Beníkem na procházku do psího parku. A koho nepotkám! Pana primáře. S krásnou fenkou irského setra. Hned se k sobě s mým kokršpanělem měli.

"Jak vám je?" ptá se doktor.

"Dobrý. Vy.. vy si mě pamatujete?"

"Samozřejmě," mrkne na mě. "Promiňte, ale už jsem na cestě domů. Třeba se tu ještě někdy potkáme." Podá mi ruku a zamíří pryč. Mám chuť na něho něco zavolat, zastavit ho, nechci se s ním loučit... ale neudělám nic. Nechám ho zmizet.

...

Za necelé dva týdny jsme se potkali znovu. Kousek před psím parkem. Šli jsme tedy společně. Byl říjen, sluníčko svítilo a ze stromů padalo krásně zbarvené listí. Nechali jsme naše pejsky, aby běhali spolu s ostatními psi a seděli jsme spolu na lavičce.

"Nevadí vám, že vám říkám slečno Terezo?" zeptal se nejistě. "Vaše příjmení si bohužel nepamatuju," přiznal se.

"Určitě nevadí. Stačí Terezo."

"Vy mi zase můžete říkat Michale."

"Já nevím, to se asi nehodí..." váhám. Primář a taková obyčejná bytost jako já?

"Trvám na to," usmál se.

Pak jsme chvíli seděli a pozorovali pejsky. Michal nejdřív mluvil něco o epilepsii (ale bylo to pro mě moc odborné) a pak zmlknul a nejistě posunul svoji ruku na lavičce o trochu blíž té mojí. A o pár minut, které mi připadaly jako celá věčnost, se mé ruky dotknul. Podívali jsme se na sebe. 

Cítila jsem, jak se říká, motýlky v břiše. Je tohle zamilovanost? Nevadí, že je o dost starší? Že se vlastně skoro vůbec neznáme?

Lehce se ke mě naklonil. Chce mě políbit?! Dotkli jsme se nosy a pak se zase trochu stáhli. Pak se zase začal přibližovat. Srdce mi tlouklo...

A pak mi začal zvonit budík.

Prosím, prosím... ještě na chvilku budu ležet... chci, aby ten sen pokračoval...

Bohužel. Je to konec.