Krásné, ale náročné dny

 

Zdravím!

Tak konečně píšu první článek v roce. Jak jste oslavili Silvestr a Nový rok? A jak je teď mě?

My jsme s rodiči, bráchy, strejdou, jeho přítelkyní a sestřenicemi byli u babičky a dědy. No bylo nás jak malých myší. Což nemám ráda, ale i tak to bylo fajn. Seděla jsem s mamkou a Tristanem o půlnoci v koupelně, protože on se hrozně bojí rachejtlí a to je jediná místnost, kde není okno. Pak za námi přišel taťka a bráchové, udělali jsme kolečko a objali se. Byla to krásná chvíle... Přála bych si, aby jich bylo víc :))

No a epilepsie? Katastrofa! Necelé dva týdny a každý den epileptické záchvaty. Začalo to 2x denně a brzy to vyskočilo dokonce na 8x denně. Včera večer jsme s rodiči jeli na pohotovost. Službu měl zrovna pan primář neurolog, u kterého jsem náhodou byla i jak jsem měla před dlouhou dobou úplně první záchvat. Hrozně moc milý, vstřícný doktor. 

Vyšetřil mě a koukal v počítači na zprávy a prohlížel si můj aktuální seznam léků a říkal, že to je hrozné, že jeden lék ovlivňuje druhý a nedá se v tom vůbec vyznat. Prý mám naštěstí játra naprosto v pořádku vzhledem k tomu, kolik léků beru. Řekl, že se poradí s mojí neuroložkou a aby mi dnes vzala další krev. 

V nemocnici jsem zůstávat nemusela, ale dal mi fýzák s rivotrilem, hořčíkem a s sebou diazepam na pár dní (na noc, ale jen pár, protože je návykový). Rivotril je na zklidnění a ten mě teda zklidnil tak, že mě k autu vezli na vozíčku.

Ráno jsem byla na tu krev a hladiny opět v pořádku. Tak jsem objednaná ještě znovu na EEG. Jestli se tam něco neukáže. Dneska jsem záchvatů měla méně a to asi proto, že jsem přes den dost spala. Jenže přece nemůžu ležet a dřímat celé dny. Co by to bylo za život? Ne! Chci být v pořádku,

Zítra ráno jedu s mamkou k psychiatrovi, tak jsem zvědavá, co mi teda pan doktor na to řekne...

Jsem trochu unavená, ale když jsem přes den ještě odpočívala, tak se mi nechce spát. Cítím se divně. Jak mi kapala infúze, říkala jsem doktorovi, že vůbec nevím, co se se mnou děje a ptala se, jestli podle něj existuje třetí dimenze. Moje žvásty tak nějak přešel, jen řekl mamce, že to je z toho rivotrilu, že to přejde. 

Znáte pocit, když jsou lidi-doktoři bezradní a neví, co s vámi? Když nedokážou upravit léky tak, aby bylo líp? Já vím, že ze mě nikdy nebude úplně normální zdravý člověk, ale toto už je trochu moc. Schizofrenie mě teď netrápí, pro mě je teď největší svině ta epilepsie... 

Furt mě všichni hlídají (rodina), nejspíš by se mnou šli nejradši i na záchod. Je mi to nepříjemné. Ale chápu je. 

No, takže nuda u mě úplně tak moc není.

Děkuji za vaši podporu, vážím si toho.  

Mějte se krásně!