Zdravím!
Přicházím s článkem, kde shrnu radosti i strasti posledních dnů. Určitě taky nějaké máte a já doufám a přeji vám, aby radostí bylo více než strastí :)
Začnu hubnutím. Od doby, co jsem se vrátila z nemocnice, jsem přestala se cvičením každý den. Vlastně jsem se na to úplně vykašlala. A jedla jsem celkem dost. Hlavně sladkostí. Ale je pravda, že jsem se to snažila vyrovnat tak, že když jsem měla něco sladkého, tak jsem třeba ubrala na večeři nebo ji úplně vynechala.
Měla jsem opravdu strach, že jsem přibrala. Ale teď jsem se postavila na váhu a bylo tam o půl kila méně. Tak mě to mile překvapilo. Ono je asi někdy lepší se "netýrat" a nehlídat se tolik. A ono to i tak jde dolů... nebo aspoň nepřibírat... Bez počítání kalorií jako otrok...
Ovšem s pohybem jde hubnutí taky lépe. Donutila jsem se jít aspoň na procházky. Přikládám dvě fotky. Tristan se olizuje, protože čeká na piškotek. Kdo pozná horu na druhé fotce?
Je to Lysá hora :) Tak už víte, odkud jsem :D
Dneska tady byla mamka na oběd a babička při obědě: "Tak co, kdy se nastěhuješ zpátky k sobě dolů?"
Říkám: "Nevím."
Bojím se, že se ke mně v noci někdo vloupá. Musím neustále kontrolovat věci. Když jedu do města, tak musím pořád kontrolovat obsah svého batůžku. Když vypnu noťas, mám strach, že jsem se na něco zapomněla podívat, že se mi někdo nabourá do mailu apod.
Znáte to taky? Ale musím říct, že nemocnice mi pomohla. Už si nemyslím, že by mi do hlavy dali ufouni čip a nevidím sama sebe, jak jsem celá od krve (nedělám si srandu, fakt jsem to prožívala). Ale mám před sebou ještě kus práce. Psycholožka v nemocnici říkala, že bych měla chodit na terapie každý týden (teď chodím jen jednou za měsíc). Tak se domluvím s mojí paní psycholožkou, jestli by na mě měla více času.
Tristan je úžasný pejsek ♥ Přeji ti, ať svůj strach brzy překonáš, já úzkosti jednu dobu mívala také a vím, jak je to strašné. Volejbal jsem hrála naposledy ve škole, docela mě to bavilo :)
OdpovědětVymazatTo je skvělé, že i tak jde váha dolů :)
OdpovědětVymazatMožná by bylo fajn chodit na terapie každý týden, myslím, že by ti to pomohlo, snad to vyjde <3!
Jsi šikovná, že jsi to všechno takhle hezky zvládla :) my včera v tělocviku hráli basketbal :)
Jsme skoro sousedky :). S tou váhou máš naprostou pravdu, když to člověk tolik nehrotí, tak to jde kolikrát i samo :). Já teď v těhu měla taky chvíle, kdy jsem si říkala, že jsem musela už šíleně přibrat, protože mi přijde, že jím víc... a zas taková hrůza to zatím není :).
OdpovědětVymazatUrčitě se zkus s doktorkou domluvit, mohlo by to pomoct ještě více :).
Naši pejsci jsou taky říjnoví :). A závidím ti, že tě volejbal tak baví, já k tomu nikdy nepřišla na chuť :D.
Tož když se setmí, tak se v baráku bez rozsvícení ani nehnu, natož kdybych měla jít uprostřed noci potmě. Není jediný důvod si nerozsvítit.
OdpovědětVymazatTo, že svítí měsíc za okny, nestačí. Potřebuji vidět a ne tápat. A když potřebuji vstát, kouty mají být prosvětlené. :-)
S tou váhou jsem zjistila to samé, kontrolovat se každý den, je blbost. To pak člověk po takových dvou týdnech totiž s úžasem zjistí, že má ještě méně, než když se hlídal :D.
OdpovědětVymazatPřeji ti, ať je jenom dobře! :)
Jsem ráda, že už je ti lépe. Tristankovi to moc sluší, jak se těší na piškotek, to je roztomilé!
OdpovědětVymazatS váhou souhlasím, že někdy je opravdu lepší to neřešit, hlava totiž dělá hodně a někdy nám právě ona může kazit naše snažení.
Jinak s tím duchem atd., nemyslím si, že to řeší jen děti. Já jsem třeba v tomto velmi opatrná, pořád kontroluji, zda mám zamčeno, než jdu spát tak třeba dvakrát, i zda jsou zavčená okna a tak. Bydlíme uprostřed ničeho a lepší být připraven než překvapen. Předloni tady u nás někdo přijel a ukradl barely s naftou a nikdo si tu toho ani nevšiml, což mě dost vidělo a teď se bojím i v létě spát s otevřeným oknem, zvlášť když vím, jací magoři po světě lítají... Je to těžké, člověk nechce žít ve strachu ale zároveň to nechci někomu usnadnit, dostat se k nám...