Koukám na bráchu, na úžasné vystoupení kapely ve které hraje. Taky jsem si kdysi přála třeba zpívat v kapele. Ale nemám na to hlas. Brácha chtěl jako malý s kytarou v ZUŠce skončit, ale překonal to a teď je z něj talentovaný kytarista, který hraje v několika kapelách, pracuje v hudebninách a učí hrát na kytaru.
Druhý brácha má hodně dobré známky ve škole. Je dobrý v klavíru a v divadelním kroužku, umí to s počítačem..
Co já? Nepovedené dítě. Dny a týdny na psychiatrii. Prý mě mají rodina a naši známí a kamarádi rádi. Já myslím, že si to nezasloužím. Proč by mě měli mít rádi?
Slunce zapadá. Vidím červánky. Opravdu krásné. Sedím na parapetu a přemýšlím o tom, že skočím. Jenže bydlím moc nízko a tohle by mě nezabilo. Skončila bych v nemocnici a pak zase na psychiatrii.
Podříznout si žíly? Na to nemám. A oběsit se? Nevím, jak na to. Spolykat prášky? To by šlo. Ale člověk to musí dobře nakombinovat. Jedna kamarádka se předávkovala léky, jenže se jí z nich udělalo zle, léky vyzvracela a pak putovala... samozřejmě. Kam jinam, než na psychiatrii.
Jdu na kopec. Vítr silně fouká. Slunce už zapadlo za hory. Koukám dolů na vesnici. Vidím kostel. Rozhlížím se a vidím hory. Můj věrný společník sedí na cestě vedle mě a klepe se, i když má mikinku. Jdeme domů. Vracím se unavená. Vlasy rozcuchané. Obsazuji koupelnu, pak hup do pyžama.
Nemůžu umřít. Nemůžu tady nechat svého pejska. A rodina? Plakali by.
Ale pak by si na život beze mě zvykli. Život bez potížistky. Život bez starostí o jednoho malého chudáka, který má problémy, jako já.
Jdu z čekárny do ordinace. Nohy mi těžknou víc a víc. Chce se mi spát.
"Přišla jsem se rozloučit," říkám paní psycholožce, když se usadím u ní v křesle.
"Nevím, jak to myslíš," odpoví nechápavě.
"Spolykala jsem prášky."
Všechno kolem mě se rozplývá, barvy se rozpíjí. Motá se mi hlava.
"Proboha, Terezko!" slyším paní psycholožku. "To snad nemyslíš vážně!"
Matně vidím skvrnu, která se přibližuje, chytá mě, táhne a pokládá mě na zem.
"Mluv se mnou! Bože, volám záchranku!" slyším, jak s někým mluví.
"Terezko, slyšíš?" třese se mnou rameny.
Chci říct, že je mi to líto. Snažím se, ale nejde to...
Probírám se. Je tma. Na hřbetu ruky katétr, infuze.. Kolem mě přístroje. Zaostřím. Rodiče stojí každý z jedné strany postele a maminka pláče.
Cítím, jak mě rodiče milují a je mi hrozně líto toho, co jsem udělala.
Ach ne...
Tedy, podobné myšlenky má někdy asi každý, kdo to nemá v životě úplně jednoduché, třeba i já. Doufám ale, že tohle je jen příběh a opravdu jsi to neudělala, to by mě moc mrzelo, chyběly by mi tvé příspěvky, myšlenky, Tristánek, ale i pohled do světa někoho, kdo bojuje sám se svojí hlavou... Tak se drž a nenech špatné myšlenky převzít otěže, myslím na tebe!
OdpovědětVymazatRezzy musis si uvedomit, ze nejdulezitejsi je to, aby jsi se mela rada ty sama. Jinak se neuzdravis! Citim obcas z tvych slov takovou nenavist sama k sobe, ke svemu telu...takovou nenavist, kterou bys smerem k nekomu kdo tak tezce bojuje se svou nemoci, nikdy nepouzila, tak proc smerem k sobe tohle delas? Jsi clovek a at uz je clovek nemocny, zdravy, osklivy, chudy, krasny, s telentem nebo bez...a takovy clovek, ktery nikomu neublizuje ma proste hodnotu uz jen tim, ze je clovekem. Predstav si pohled na nevinne miminko - nic zatim nedokazalo, nic neumi, neumi se ani usmat a presto ho lide dokazi jen tak milovat a to hluboce. I ty si tuhle lasku zaslouzis a nemusis pro to nic specialniho delat. Mej se prosim rada.
OdpovědětVymazatNěkdy je rozdíl, jak člověka vnímá jeho okolí a jak vnímá on sám sebe.
OdpovědětVymazatMě kdysi pomohlo, když mi jedna žena řekla: "Ty za to stojíš, i ty v srdci lásku máš." A já ji pak postupně našla.
A teď posílám ten vzkaz dále: "Ty za to stojíš, je to tam."
A lidé okolo by byli velmi chudými, kdyby Tebe nebylo.
Jo a styl psaní - i v tom textu hudba zní.
OdpovědětVymazatTaky jsem kdysi mívala ve špatných obdobích sebedestruktivní nápady, ale nikdy jsem to neudělala... Terezko, tohle nesmíš udělat své rodině a blízkým, i když si myslíš, že by se jim ulevilo, není to tak, věř mi! Taky mám bráchu, který má tuto potvoru v hlavě, ale nikdo z nás nechce, aby takto skončil, máme ho všichni rádi. Chyběla bys i svému Tristánkovi, který tě miluje, ale i nám čtenářům, prostě všem <3.
OdpovědětVymazatVěř mi, že rodina by si na život bez tebe nezvykla. Nebylo by dne, kdy by si na tebe nevzpomněli, jak by je nebodlo u srdce při vzpomínce na tebe. Takhle to v životě nechodí, ztráta milovaného člověka bolí mnohem víc, než jsme si ochotni připustit. Opatruj se!
OdpovědětVymazatTerezko, i já doufám, že jsou to jen tvé myšlenky a jsi živá a v pořádku... Tvoje rodina tě moc miluje, právě kvůli tomu, jaká jsi <3 Víš, jak moc by jsi chyběla babičce a hlavně Tristánkovi? Co by si bez tebe počaly...
OdpovědětVymazatWantBeFitM
Terezko, na to vůbec nemysli! Nikdo není dokonalý, každý má chyby. Určitě by se bez tebe nenaučili žít, mají tě strašně moc ráda, jsi jejich součástí <3 moc ráda čtu tvé články, je vidět, jak máte v rodině krásný vztah a to je moc dobře <3 snaž se takové myšlenky vyhnat, prosím...
OdpovědětVymazat