Blázním...

 

...zase.

Mám v hlavě několik hlasů. Nevím, jestli jsou to jen ozvučené myšlenky nebo opravdové hlasy. Některé do mě rýpou, některé mě brání. Nevím, kolik jich je.

Poslouchám poslední desku Dýchej od Davida Stypky, která byla dokončena až po jeho smrti a teď vyšla. Dříve jsem ho moc neposlouchala, ale pak jsem si ho zamilovala díky bráchy, který ho měl hrozně rád. A teď si uvědomuju, jak velká ztráta to pro všechny je. Jaký úžasný člověk a umělec to byl.

Dovolená byla přece fajn! I když jsem si potřebovala sem tam přes den zdřímnout, tak jsem to zvládla - tím teď myslím hlavně psychicky, ale fyzicky taky. A teď je to zase tady... Proč? 

Když ráno zazvoní budík a já se probudím, musím si říct, že se na něco těším, abych se dokázala vyhrabat z postele. Třeba na snídani (říkám si, copak si asi dám dneska dobrého) a na to, jak budu do oběda dále spát u televize. Po obědě zase spím. Pak vyvenčím pejska a dříve jsem už se nějak aktivovala, ale teď někdy ležím i dál přes den. Nic se mi nechce, ani poslouchat písničky, prostě jen ležet. A je mi hrozně smutno. A nevím, co s tím dělat. Nemám energii.

Babička už má objednanou paruku (ta babička s dědečkem co bydlí dál) Čeká ji chemoterapie. Vlastně už má dvě dávky za sebou. Ještě deset. Chtěla jsem za ní a za dědečkem někdy na podzim zajet a věnovat se jí, procházky, pečení, vaření, televize... Jenže teď nevím, jestli bych to dala. Vidět ji. Místo abych jí byla oporou mám z toho strach.

Když slyším někde lidi se smát, vím, že se smějí mě a je mi to teda dost nepříjemné. Říkám si, proč by se mi někdo smál. A pak si říkám... protože jsem trapná. Nemehlo. Tlusťoch. Pošuk. Tak proto.

Stále mi někdo vysílá myšlenky do hlavy. Stále se toho nemůžu zbavit. Je to trochu méně, ale pořád ještě to tak prostě je. Obrazy. Stíny, zloduchové, nahé postavy, krev.

Návštěva rodiny je fajn. Ale odjedou a na mě to zase padá. 

Dneska: Když jdu odpoledne za babičkou, jestli si nedá kafe a nechce, tak je mi to líto, protože samotné se mi kafe pít nechce. A tak se zase natáhnu na pohovku a koukáme společně na televizi. Pak jdu k sobě cvičit, ale je to hrozné přemáhání. A nakonec zapnu noťas a brouzdám po netu.

Po venčení Tristana obsazuji koupelnu a pak jdeme dát dobrou noc babičce (každý večer chodíme s Tristanem nahoru k babičce, aby se s ním mohla před spaním pomazlit). Teď jsem si udělala caro a asi budu skypovat s rodiči. Nevím, jestli říct mamce, že mi zase není dobře, protože nedokážu vysvětlit jak. 

V úterý jdu k paní psycholožce. Poradím se s ní. Ve čtvrtek k psychiatrovi na kontrolu a na injekci. A tam uvidím, co mi řekne doktor. Jestli jet do té nemocnice nebo ne :( Nechce se mi, ale potřebuju sakra pomoct...

Nevím, jak to všechno popsat, to byl takový pokus o "vypsání se z toho". Nevím, jestli jste mě pochopili. Možná vám to přijde banální a možná si myslíte, že potřebuju fakt do té nemocnice. Opravdu už jsem vyčerpaná.

Děkuji všem, kteří to dočetli až do konce.

Mějte se krásně.