Jak to jde dál...

 

Řekla bych, že je to malinko lepší. Nevím, jestli je to tím, jak mě prášky tlumí a nebo jestli fakt pomáhají proti podivnostem. Ještě se uvidí.

Clozapin (antipsychotika) beru 4x denně a je to dost vysoká dávka. Pan doktor mi dal i neurol na akutní úzkost. Bohužel, jsem nějaká "odolná" a většinou tedy beru vyšší dávky jakýchkoliv léků. Proto byli doktoři bezradní... a proto mi doporučili ECT ("elektrošoky"). To už jsem psala myslím na minulém blogu. Je to pár roků zpátky.

Napřed jsem se bála. Někdo mi říkal, že to vymaže paměť. Není to pravda. Je to jen přechodné a mírné, nevěděla jsem např. co je za den. Spoustu věcí, co se mi vykouřily z hlavy jsem zapomněla ještě dřív, než jsem na ECT šla. Je to tou nemocí. V nemocnici za mnou byla i kamarád, kamarádka a jednou vzala mamka pratetu. A já si to nepamatuju :( Ale není to kvůli ECT. Je to nemocí, léky... a vším dohromady. Rozhodně vám to jen tak nevymaže paměť.

Při volejbalu včera začalo pršet, bylo to osvěžující :) Dělala jsem si před volejbalem test na Covid, abych mohla po volejbale s kamarády na pivo (v mém případě birella). Předminule jsem si sedřela koleno a furt se to nějak nehojí, tak nevím... tentokrát jsem si dala na kolena pozor :D

Jsem ráda, že ten volejbal zvládám, protože jinak toho zvládám tedy dost málo. Furt bych spala. Jenže co se dá dělat. Prášky brát musím. Začínám zase koktat a mám jeden takový nepříjemný, trapný vedlejší účinek. Dělají se mi hodně sliny a v noci se z toho někdy trochu dusím nebo zakuckám. Mám připravený papírový ubrousek a když se vzbudím, tak si otřu pusu. Ble. :P

Nastavuji ruku dešti. Kapičky dopadají na mou dlaň. Kapičky... kapky... sakra, kde to jsme? V nějakým bílém pokoji. Kapičky, kapky... není to voda. Kape krev! Běžím pryč.

Zítra jedu na na druhou dávku očkování a pak mě mamka poveze domů a po cestě se stavíme do obchodu. Nemám v ledničce jediný kefír, jogurt nebo tvaroh. Katastrofa! :D

Stále nevím, co ty kamery. Možná mě natáčí, ale nic se neděje. Nikdo mi nevyhrožuje nebo tak něco. Třeba tu ty kamery nejsou. Ale stále mi někdo vysílá do hlavy cizí myšlenky a hrozně těžko se tomu bráním. Ani nevím, jak bych vám to popsala.

Nedá se říct, že by byl doktor zklamaný, spíš mu to prostě bylo líto, co se mi děje. Jdu k němu zase příští týden. Pak má dovolenou, ale sestřička tam bude, aby mi mohla píchnout injekci a napsat léky.

Víte, upřímně... sere mě to. Sere mě, že se člověk dostává z takového bahna měsíce, roky. A pak lusknete prsty.. a je to tady znovu. A doktor říká, že to tak prostě je. Jak dlouho budu takhle žít?

Já bych se nezabila. Mám rodinu, kterou miluji a ona miluje mě. Pejska. Fajn bydlení. Časem bych ráda přítele, manžela, děti... ale půjde to skloubit s mou nemocí? Už jsem dospělá, ale pořád jsem dost nesamostatná, to se přiznávám, jsem jako malé dítě...

Předevčírem jsem byla u sousedky (nový rodinný dům za naším domem) a ona je hrozně ukecaná. Ale mě to nevadí, protože já tak lidi ráda poslouchám. A konečně jsem taky s někým probrala nějaké ty "holčiči věci", o kterých si s babičkou povídat nemůžu. Jo a udělala skvělé ledové kafe :D

Už vás musím strašně nudit :D 

Kdo dočetl do konce... moc moc děkuji!

Mějte se krásně :)