Chvíle

Potřebuji o něčem napsat. Podělit se o něco...

...Měla jsem sen. Zlý sen. Tekla mi krev z nosu. Z obou dírek. Mamka mi do nich dala tampony. Seděla jsem opřená o zeď. Zdálo se, že jsem v pořádku. Pak se mi krev spustila znovu. Vyplavila tampony a tekla proudem, obličej od krve, oblečení... Tekla opravdu strašně moc. Cítila jsem její teplo na rtech, na bradě, na hrudníku. Mamka říkala, že mě zachrání. Já jsem věděla, že nezachrání. Nedá se už nic dělat. Strach, že zemřu. Beznaděj. Zároveň klid. Smíření se smrtí. Začínám ztrácet vědomí, do mozku se nedostává dost okysličené krve. Nebudu umírat v bolestech. Nebudu trpět. Nebude to trvat dlouho. Zbývají mi poslední sekundy života. Uvědomuju si je. A pomalu odcházím... Vše se pomalu ztrácí... Snad budu odpočívat v pokoji...

...Dnes jsem s pejskem vyšla na kopec, vesnice pode mnou, kolem hory, na kterých byl ještě sníh. Pustila jsem pejska na volno. Vesele pobíhal kolem mě. Užívala jsem si ty krásné výhledy, tu krásu kolem sebe. Zhluboka jsem se několikrát nadechla a vydechla. Čerstvý vzduch (pozn. trochu tam smrděly kravince :D). Vítr mi cuchal vlasy. Cítila jsem klid. Žádné úzkosti. Všechno se to ze mě vyplavilo. Bylo mi skvěle....

...Navštívila mě rodinka. Vytáhli kola a přijeli. Když měli odjíždět, rodiče s babičkou a pratetou byli na chodbě a něco ještě řešili. Brácha v mém obývacím pokoji ke mně přistoupil a dal mi ruku kolem ramen. Druhý brácha se na nás otočil. Roztáhla jsem ruce a brácha k nám přistoupil a všichni tři jsme se objali a smáli se. Cítila jsem jejich lásku. Cítila jsem se jako nejšťastnější člověk na světě...

Tyto tři chvíle mají jedno společné. Prožití přítomného okamžiku. Tady a teď.

Ještě fotka Tristana (už zase oholeného) z procházky