Epilepsie - velké záchvaty

 

Zdravím!

Konečně jsem se dokopala napsat článek, který jsem slíbila už dávno. Třeba vás zaujme :)

Velký záchvat, tzv. "grand mal", jsem prožila naštěstí jen dvakrát. Je to záchvat, při kterém křečujete a na nějakou dobu ztratíte vědomí. Oba jsem měla v březnu tohoto roku, dokud mi doktorka nenavýšila a nepřidala ještě jedny léky.

Poprvé jsme šli s rodiči večer na volejbal, který hrajeme pro radost s kamarády a známými. Seděli jsme na lavičce a převlíkali se, pak mám okno. Když jsem se "probudila", uviděla jsem mamku, jak na mě hledí. Uvědomila jsem si, že jsme v šatně a byla jsem napůl převlečená, tak jsem chtěla pokračovat. Mamka řekla, nene, že pojedeme do nemocnice. Byla jsem trochu oblbnutá, nevěděla jsem, co se stalo, říkala jsem si.. do nemocnice, tak do nemocnice, no... Tak jsem se oblékla a jeli jsme.

Mamka doktorovi řekla, že jsem seděla na lavičce a začala jsem se celá třást. Hlavně ruce a obličej. A že to trvalo asi půl minuty. Byla dost nervózní, později mi řekla, že se o mě moc bála. Doktor mě podrobně vyšetřil. Koukejte na můj prst, vyplázněte jazyk, stůjte na jedné noze atd. a napsal dlouhou zprávu. Řekl, že teď jsem v pořádku, ale že si máme co nejdřív domluvit návštěvu mojí neuroložky. A že by na čas raději přestal s ECT (elektrošoky). Mimochodem bez ECT jsem už od ledna, brzy to tedy bude rok a stále se držím :)

Další záchvat byl velké dobrodrůžo. Ještě sníh, tma.. venčila jsem pejska a pak mám zase okno. Bydlím ve velkém rodinném domě s babičkou a pratetou (mám svůj malý byteček) kousek od města, kde bydlí rodiče. Přišla jsem k sobě a byla jsem kousek od autobusové zastávky už dost daleko od domova na cestě do města. Nějakého kolemjdoucího pána jsem poprosila o deset korun na autobus do města (to jsem ještě nevěděla, že MHD je zdarma). Řidič se zeptal, jestli mám roušku nebo něco, tak jsem si přetáhla přes pusu bundu. Naštěstí mě nevyhodil. A stejně jsem tam byla úplně sama.

Autobus nejel na zastávku u bytu, takže jsem vystoupila na autobusáku a šla ještě kousek pěšky "domů". Bylo okolo desáté večer. Zazvonila jsem na zvonek, taťka mi otevřel. Vyšlapala jsem čtyři patra a na chodbě stáli rodiče a brácha. Celou dobu jsem nevěděla, co dělám a proč to dělám. Až když jsem je uviděla, jak tam vyjeveně stojí, řekla jsem si "a sakra, něco je špatně". "Kde máš psa?" zeptala se mamka. Držela jsem v ruce vodítko (nechápu, že jsem ho po cestě nikde neztratila). Tak rychle telefon pratetě, jestli je tam někde pejsek. S babičkou v ložnici nebyl. Naštěstí se neztratil. Chudák čekal venku před dveřmi. Teta taky našla klíče, které jsem vytratila na cestě kousek od domu. Mamka byla hrozně nervózní, pořád přemýšlela, co se to stalo. Já jsem se jen bála, aby mě neposlala na psychiatrii, že bych měla další psychotickou ataku. Nakonec mi teda ustlali v mém bývalém pokoji a ráno jsme jeli do nemocnice s loktem a k neuroložce.

Nakonec nejpravděpodobnější verze je, že jsem dostala záchvat a po něm jsem byla zmatená a proto jsem se vydala "domů" za rodiči. Navíc jsem si buď při záchvatu nebo po nějakém pádu na mé dobrodružné cestě zlomila kůstku v lokti. Takže dost otravná dlaha asi na tři týdny... Já jsem ráda, že se nic nestalo pejskovi a že mě po cestě nesrazilo auto, protože jsem byla celá v černém bez reflexních prvků. Všechno to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Po upravení medikace jsem sice ještě občas měla menší záchvaty, ale velký už ani jeden a momentálně nemám ani ty malé. Tak jsem ráda, že jsem stabilizovaná co se týče schizofrenie i epilepsie. Teď už na to vzpomínáme se smíchem, ale tehdy to moc srandovní nebylo. Jinak neuroložka mi řekla, že léky budu nejspíš brát celý život :(

Pokud máte nějaký nápad na článek, tak napište. Jinak teda chystám článek o mém pejskovi Tristanovi :) 

Mějte se krásně, hlavně buďte zdraví a nebuďte smutní. Musíme věřit v lepší zítřky ;)