Epilepsie - začátky

 

Ahoj všem!

Rozhodla jsem se, že napíšu něco o epilepsii, protože jsem si všimla, že jeden článek, kde ji zmiňuji, je hodně čtený. Prostě jsem si říkala, že by vás to mohlo zajímat.

Když se řekne epilepsie, lidé si většinou představí člověka, který leží na zemi a je v křečích. Může se pomočit, můžou mu téct z pusy sliny, případně krev. Lidé si myslí, že by se mělo zabránit tomu, aby zapadl jazyk, snaží se mu sahat do dutiny ústní... nebo že by se mu měly držet končetiny... ale je to omyl. Správně bychom měli počkat na konec záchvatu, maximálně mu dát něco pod hlavu a odstranit předměty, o které by se mohl zranit. Pokud se člověk neprobouzí, uvést do stabilizované polohy. Pokud je po záchvatu zmatený, uklidnit. Když se člověk probere do plného vědomí a není zraněný, tak se ani záchranka volat nemusí, pokud to není první záchvat nebo pokud není záchvat moc dlouhý. Ale lidi na ulici to většinou vyděsí a záchranku zavolají. 

Tohle ale není jediný typ epilepsie. Jak píšou na stránkách O epilepsii Nemocnice Na Homolce - známe desítky syndromů, které se liší příčinou, typem záchvatů odpovídavostí na léčbu a prognózou. Samotnou mě překvapilo, co všechno může být epilepsie. Jako příklad uvedu třeba absence - člověk se zarazí, zakouká "do blba", když něco dělá, tak přestane. Může to trvat různě dlouho. Potom, jako by se nic nestalo, pokračuje v činnosti. Dříve by mě vůbec nenapadlo, že tohle může být epilepsie. Až když mě samotné epilepsii diagnostikovali a začala jsem si o tom něco číst, tak jsem si o tomhle všem četla.

Jaké byly mé začátky? Nejsem si úplně jistá, kdy přesně to začalo. Asi tak nějak plíživě. Když jsem seděla a měla ruce v klíně, zničehonic jsem udělala pohyb jako bych je chtěla zvednout a hned mi zase spadly do klína. Když jsem třeba vytahovala peníze z peněženky, dostala jsem tik, mávla jsem rukou a peníze byly málem všude. S kamarádem v kavárně jsem rozlila po celém stole cappuccino. Bylo mi pěkně trapně. Potom se mi začaly podlamovat nohy. Někdy jedna, někdy obě. Občas jsem se zničehonic ocitla vsedě na zemi, několikrát i vleže. Ale byla jsem hned při vědomí, nebyl to velký záchvat. 

Začali jsme s rodiči tady těm mým problémům říkat tiky nebo bliky. Pamatuju si, jak jsme byli o Vánocích u babičky a dědečka a na Štědrý den před večeří jsem si upravovala make-up, když mi pudr a štěteček vypadly z ruky a zase jsem spadla. Taťka slyšel hluk a přišel do koupelny a viděl jak sedím na zemi. Nebo jednou uprostřed volejbalu jsem se zase ocitla na zadku. Mamka se na mě otočila a zeptala se "Zase ty bliky?" 

Dojížděla jsem pravidelně jednou za měsíc na elektrokonvulzivní terapii do nemocnice na psychiatrii. Vždycky jsem jim o těch ticích, blicích říkala, ale nikdy se tím nikdo nějak nezabýval. Až jednou konečně jeden psychiatr řekl, jestli to nemůže být narkolepsie a že bych měla zajít na neurologii. Tak jsem se objednala na neurologii... mamka mě doprovázela... Paní neuroložka řekla, že narkolepsie to určitě není. Neřekla přímo, že by to mohla být epilepsie, ale nasadila mi má první antiepileptika a poslala mě na nějaká vyšetření (tuším EMG, magnetickou rezonanci a EEG). Sice to konečně někdo řešil, ale na všechno jsem čekala hrozně dlouho, vyšetření, kontrola... říkala jsem si, že dokud nespadnu na schodech a nerozbiju si hlavu, tak se tím nikdo moc brzy zabývat nebude.

To by byly mé začátky. Příště napíšu o svých dvou větších záchvatech a jak to všechno pokračovalo.

Mějte se krásně :)